Podotýkám, že tenhle příspěvek milovníky zvířat nepotěší. Ale taky není proti nim, pokud se ke svým miláčkům nechovají jako ke svým "miláčkům", tudíž se chovají normálně – místo toho, aby se chovali nenormálně.
Za nenormální osobně považuji vozit psy v kočárku, případně žádat v tramvaji o plošinu, když chcete s takovým kočárkem nastoupit – spát s nimi v jedné posteli, jíst s nimi ze stolu ze společné misky. Jinými slovy, páníček si už neuvědomuje jakýsi rozdíl mezi ním a tím už na pohled jiným tvorem.
(Ačkoli za volební právo delfínům bych se asi postavil.)
Tuším, že zaznělo ve Válce s Mloky, že "Gentleman zvířata chrání, ale nevyjednává s nimi!" – což je celkem na místě.
Ještě bych na tomhle místě ukázal, kam až láska ke zvířatům může jít, a napíšu o jednom kolegovi, jemuž marodil králíček, a marodil tak, až se kolega zřekl pro něj své postele a později i peněz, které utratil za jeho hospitalizaci. Vyprávěl nám (ten kolega, ne králíček), že když volal na kliniku a tázal se na jeho stav, sestra mu odpověděla, že si zvířátko právě dopřává koupel – kolega si právě dopřával čtyři kola na lince 16, což dělá nějakých dvanáct hodin výkonu.
Koho jsem ještě nepřesvědčil, že jsem cynik, tomu podotknu, že jsem kolegovi radil levnější variantu léčby, a to česnek, koření, případně smetana na omáčku.
Kolega mě nějakou dobu neměl rád. Více poté, když zvířátko pošlo a já mu začal vyprávět zápletku románu Stephena Kinga Řbitov zviřátek. (Podotýkám rozhořčeným čtenářům nad mým chováním, že chápu lásku ke zvířatům, ovšem ne jejich zbožštění do podoby rovné lidem).
Začalo se poslední měsíce řešit, jak moc dělbuchy a petardy a rakety těmto miláčkům vadí – miláčkům rozuměj psům. Nějak se zapomnělo na kočky, morčátka, krysy, králíčky, a je stejně dokázáno, že zvuk vnímají hadi, pavouci, a dokonce i rybičky.
Ostatně jako se zapomnělo (jako obvykle) na lidi. Nikdo už tolik nepíše, nebo vůbec, že rány mohou vadit důchodcům, lidem mentálně labilním, malým dětem a jiným skupinám honosícím se v základu slovem Člověk.
Lidská bytost je jak vidno až v druhém plánu, a chcete-li oslovit širší publikum, nemůžete na to přes emoce k lidem, nýbrž ke zvířatům. Je dost možné, že další stupeň bude, aby vaše zvířátka určovala, co máte dělat, a postupně i co si myslet.
Já si osobně myslím, že jeden (dva) den to zvířata vydrží. Ostatně někdo může taky poukázat na to, že kvůli zvířatům trpí víc než zvíře, protože štěkajícího psa v bytě vedle slyší celý rok a více (protože se pes asi cítí opuštěný, nebo se bojí, a podezřívám ho, že je prvním psem, který štěká i ze spaní), či do hovna v trávě nebo na ulici rovněž šlápne o něco častěji, než se u nás slaví konec roku.
(A vůbec, vůbec, a vidíte, že tu ale vůbec neřeším košíky a vodítka v MHD – ačkoli uznávám, že víc než zvíře za to vše odpovídá jeho majitel.)
Nebudeme z toho dělat vědu. Zítra se bude střílet všude, a jenom idiot, nebo provokatér do té války pustí zvíře na dobu více než nutnou. Všechno víc by mohlo být považováno za fakt, že páníček neposlouchá a zvířátko by mu mělo zkrátit řetěz, případně cuknout a přiškrtit na znamení, že dělá ee věci.
Ačkoli by mě zajímalo, co by na to řekli třeba takoví delfíni.
