Ilona (o interrupci)

Na přání čtenářek něco z knihy o třech "Paníslečnách". Nemůže to být pořád procházka růžovým sadem, i když jak jsme už poznali, Ilona se pro štěstí nenarodila.

Nějak jsem se zvedla. Majka, která ležela vedle mě, potom říkala, že jsem normálně vstala a říkala, že musím jít nakupovat. Žádná z holek se nezvedla a nezastavila mě – bály se pohnout, nebo byly pořád v rauši jako já. Dostala jsem před tím injekci a z postele mě zvedal docela pěkněj chlap. Tenkrát jsem si ho ještě neprohlídla, to až když jsme se viděli pozdějc. Koukal na mě a kroutil hlavou. A to jsem se na něj usmála.

Došla jsem až do sprcháče a tam si sedla na studený kachličky. Příjemně chladily na zadku, páč moje tělo hořelo. Co já vím, co jsme chtěla dělat. Možná si zapálit. V nemocnici se chodí hulit do koupelny. Seděla jsem a mám pocit přemýšlela. Jaké to bude, až budu máma, jak se budu vdávat. Jak všem ukážu.

Svinstvo v mým těle mi dávalo zabrat a já se opřela o kachlíkovou zeď a třela se zpoceným čelem o chladivý povrch a jako bych se s ním mazlila. V těle a v mozku ubíhaly hodiny, ale ve skutečnosti jenom vteřiny, jak jsem padla na zem a opřela. V tý chvíli už musela přiběhnout sestřička. Můj útěk pryč netrval ani minutu.

Pro mě však ten kousek zůstal dnama a měsícema. Opírala jsem se o zeď a žila dlouhou část života, a v ní bylo všechno fajn a maličkosti fungovaly.

Já ve dveřích s děckem v náručí, líbám Vášu, než jde do práce. Usmívám se na něj a společně s děckem máváme na rozloučenou. Dívám se na jeho zadek a těším se na večer. Už nebydlíme na Bulovce po Toničce. Máme vlastní dům a často máme návštěvy. Nejenom kupu známejch, ale ségru s Hřebíkem (aby viděl), tátu s tou jeho, a mámu s Čumsem. Jen ať se podívaj, jak se ve mně spletli. K jídlu dělám vrstvy. Plněný čím chutnají mně.

Tohle všechno v krátkým okamžiku na zadku opřená o kachličky.

Ale houby. Přeci byste nevěřili blbostem. Sedla jsem si a bylo mi strašně blbě. Hlava se mi motala a bolelo mě břicho, tedy níž než břicho, trochu níž, odkud mi tekla krev a já se máchala v rudý louži a brečela a slintala na kachlíkovanou zeď. Tekly po ní moje sliny a já jako by se k ní přilepila a zubama cvakala o spáry a praskliny.

Sestra mě musela od ní odtrhnout. Měla mě za krávu, která neposlouchá, co se jí řekne, a to ne o těch blbostech, na který byste se mohli vykašlat a neposlechnutí není nic proti ničemu, ale v těch důležitých věcech, kdy si můžete setsakramenstky natlouct zadek.

"Co to děláte?" ptala se a já otázku slyšela v několikanásobný ozvěně.

Vona se ptala normálně, avšak pak mi v hlavě řvala. Pořád dokola: "Co to děláte, co to děláte, co to děláte, cotoděláte!"

Cítila jsem na stehnech krev, jak ze mě vytékala, a díky tomu jsem si taky vysloužila o dva dny delší pobyt v nemocnici. Ženský už byly pryč a přišly nový. Tady se jelo na běžícím páse. Málokterá se chtěla se mnou bavit. Každá ležela snažila se dívat do prázdna a nemyslet na ty možný oči okolo (ten pokoj byl velký, soukromý nebo dvoják byl luxus). Mnohý taky chodily často hulit do koupelny. Tady se kouření tolerovalo, tady jo.

Koukala jsem, jak jim sestra píchá injekci a ony usínají a pak přijde ten pěknej chlap a zvedá je z postele a kroutí hlavou a musí je přenýst o kus dál, páč sem se s vozejkem nedostal a musel zůstat venku. Nese a ony ještě sténají a některý se ho drží kolem krku jako anděla, co je má zachránit. Ani jednou se ten chlap neusmál. Ani jednou. Pouze kroutil hlavou.

Postupně je odnášel a zase přinášel a každá ležela na posteli bílá jako povlečení a andílek. Některé se hned odkrývaly, aby se chladily a větraly se tam, kde najednou bylo tak prázdno. Koukala jsem, že jenom já jsme chtěla utýct. Jenom já jsem se zvedla z postele a chtěla pryč. Asi se zachránit a tím i moje dítě.

Zní to kýčovitě. Ale bylo pozdě. Tenhle kýč je pravdivej. Já vím, co dělám. Řvu na vás všechny.