Hubert je můj spolubydlící. Bydlí v kuchyni, venku na okně, a vedle něj a pod ním. Hubert je pavouk. Křižák. Pruhovaný skoro jako tygr.
Objevil se na začátku léta. Malý, pohublý, soukal si síť a koukal na hlavní silnici a kašlal z prachu, co se ulicí nesl, protože vedle dělají přístavbu baráku a kdo si kolem dokola na stovky metrů otevře okno na vyvětrání, dostane domů návštěvu v podobě hvězdiček prachu a jiného svinstva.
Ale Hubert si zvyknul a já si zvyknul na Huberta. Dokonce jsem mu dělal hostiny. Mouchy, mušky, můry – vždycky z nich byl na větvi.
Tedy ne hned. Na začátku mu vadilo, že se oběti už nehýbají. Sice k nim došel, ale aby se do nich hned zakousl, to ne. Něco mu říkalo, aby si dal pozor. Asi jako když hladový člověk kouká na skálu a něco v něm mu velí, aby si dal pozor a nevylámal si zuby. Hubert chodil okolo a jako by koukal na bezdomáče, co mu leží na prahu. Takže jsem začal klepat.
A to vám bylo něco jiného. To jak jsem zaklepal, típnul cigáro a už běžel jako v útoku a hop na tu potvoru a už to jelo. Ze začátku dělal trochu ramena a přehrával. Dělal, jako že s obětí pere a nakonec ji položí, jako silnější chlápek položí druhýho v páce. A pak šup, prd prd, a už z toho byl balíček, Hubert ho zvedne nad hlavu jako pohár ve Wimbledonu a běží s ním do spíše do praskliny vedle okna.
Jednou jsem mu naservíroval můru – a to byl přímo banket. Můra byla třikrát větší než on, ale on se na ní stejně vrhnul jako gladiátor a dělal, že strašně trpí, jak bojuje. Nakonec přirozeně zvítězil, prd prd, balíček, Wimbledon, a už běží do praskliny. Jenže ouha. Do praskliny vletěl jen on a můra zůstala na parapetu. Hubert se vrátil, trochu se rozhlídnul, aby věděl, kdo ho má za pitomce, a pak začal přemýšlet, co dál.
No vymyslel to ideálně. Prostě z pavučiny postavil něco jako spíš vedle praskliny a můru do něj zabalil jako do batohu. A bylo to.
Pak na chvíli zmizel. Asi na dovolenou. Pochybuju, že by si jen tak odlítnul někam na Maledivy a s Kozatkou Křižákovou si dali dostaveníčko ve vodní vile a popíjeli nektary a každý večer se ztřískali pod obrazem na zdi. Ne ne, ale rozhodně tam, kam jel, nestrádal.
Vrátil se vypasený, větší, a línější. Už to nebyly tak krásné pavučinky, co se na mě smály každé ráno v paprscích slunce, už to nebyla pilná práce, kdepak. Vstával až v poledne, pavučinu flákal, měl ji potrhanou, prostor mezi vlákny jako průchoďáky. Kdyby bych ho nekrmil, na to by nechytnul ani sjetého motýla vracející se od Makovice.
A taky zblbnul. Seděl na pavučině, kouřil, a často klimbal. Jednou jsem mu na síť jen tak hodil mouchu, a jak se dotkla pavučiny a rozechvěla ji, spadnul jak hruška na parapet a nemít na zádech padák, skončil na chodníku. Blbec. Takhle za chvíli přilezl zpátky na parapet, tvářil se neuvěřitelně pitomě, a na pavučiny se vrátil stejně opatrně jako jezdec, který se vrací na koně, co ho už dvakrát poslal obloukem k zemi.
Dostal dietu a trochu se dal do kupy. Tedy ne tak, aby zase makal jako obvykle. Na pavučinu kašlal a někdy ji neopravoval i tři dny. Chodil po jejích troskách a pravděpodobně přemýšlel.
Minulou sobotu však přišla změna. Už od rána dřel na pavučině a měl ji tak hustou, až vypadala jako krajka, co se dává na stolky v obýváku. Každý den dělal novou a lovil po celých šestnáct hodin. Šlofíka si dával jen přes půlnoc.
A já pochopil, co to znamená. Ne že by šel do sebe, že by se mu rozsvítilo a začal makat na novém já z nějakého vlastního přesvědčení. Kdepak. Budík v jeho hlavě mu řekl, že velký léto je na konci a podzim přijde tak rychle, až se z toho budeme dlouho divit.
Tedy, my se budeme divit. Jako obvykle. My se všemu obvyklému divíme jako děcka v kočárku. Ale Hubert ne. Hubert ví, že léto končí a krušnější časy jsou za rohem.
Tak se tedy tomu nedivme.
Hubert loví, protože ví, že začíná docházet čas. Much tolik už nebude a zima je na krku. Obchody už nabízejí vydlabané dýně se strašidelnými úsměvy a vánoční kouličky se už klepou.
Léto asi opravdu končí, zvířata to vědí. To jen my se zase budeme divit.
