Hrdinsky zoufalé činy

Víte, jak to chodilo ve středověku, když se dobýval třeba hrad a ti uvnitř věděli, že možnost vítězství se rovná nule? Dělaly se zoufalé činy. Natolik šílené, že je pozdější historie nazvala smutně hrdinskými – ale tak hrdinskými, jako by k tomu vítězství chyběl malilinkatý kousíček štěstí. Ve skutečnosti však onomu hrdinství chyběl obrovský kus.

Dneska by se řeklo, že se prostě přiznávala barva. Lidé za hradbami utíkali, přebíhali, za přežití předávali informace protistraně, přiznávali se k jiným hodnotám, lhali, podváděli a pak se tvářili, že se až tak moc nestalo. Na hradbách zůstali jen ti skutečně věrní – a svoji věrnost zcela proti hodnotám spravedlnosti zaplatili životem.

Ti ostatní třeba přežili, a jestli je trápilo svědomí, historie se o ně dobře postarala. Špatné se spláchlo (pokud to jen trochu šlo) a k dobrému se cosi málo nebo hodně přidalo. Ve výsledku jste se o několik let později setkávali s čestným a čistým člověkem, jehož odvaha je hodna podoby vytesané žuly.

Dnešní politika je také dobývání hradu. A nemyslím tím, že jedna strana je za hradbami a jiné venku. Dneska jsou všechny strany za vysokými zdmi, protože vědí, že nic není jako dřív a jindy poslušný volič ukázal, jak se umí vzbouřit.

Někteří lidé z dnešní doby vědí, že historie a čas (to není to samé) umí velkoryse odpouštět. Tento drobný detail si ovědomují až moc dobře, tudíž si ze současnosti příliš hlavu nelámou. Paměť národa byla postavena kamsi za široký stín slibů a omylů, a pokud uvědomělý jedinec umí přeslechnout vzlyky plačícího národa a výčitky nějaké osobní cti, dokáže sám ze sebe mnohé vytěžit.

Jestliže pohlédneme na současnou kampaň větších a zaběhlých stran, snadno si uvědomíme, kolik z vlastních chyb najednou předchozí vládnoucí strany museli přiznat.

Jak píšu, je fuk, jestli to bereme zleva, zprava, středem nebo oklikou – ukázky najdeme na všech stranách.

V současnosti se už v kampaních nevolá na budoucnost pro rodiny, pro spravedlnost, pro cokoli, co je v nás zakódováno jako samozřejmost, nebo alespoň si to jako samozřejmost připouštíme. Tentokrát jde o hodně, takže strany sáhly na těžší témata a odhalují nám, že v této zemi je korupce, zločin, feťáci, mafiáni, bezdomovci, prostě celá svoloč, jež vypadá, že nám sem za poslední roky z neznámého důvodu spadla z nebe a dlouho si jí nikdo nevšímal. A nevšímal si jí nejspíš proto, že nikomu tam nahoře příliš nevadila.

Vždycky když v současnosti vidím podobný plakát se snahou upozorňovat na něco špatného, do hlavy se mi vtlačí vzpomínka na studentská léta, na amatérský divadelní soubor a commedii dell'arte. Pro neznalé (nebo ty, co si nemůžou zrovna vzpomenout) jde o hru s ustálenými charaktery postav, ustanoveným začátkem děje, po němž přichází improvizace (často založená na reakci obecenstva), jež vás dovede k nějakému jakž takž připravenému konci.

Začátek téhle politické hry byl jasný. Vyhrát volby. Žel improvizovaná část však pokulhává a reakce publika jsou takové, že se ptá, proč z nich ti herci dělají blbce. O konci představení rovněž nikdo nepochybuje. Je totožné jako jeho začátek.

Osobně Vám řeknu, že mě tohle divadlo už po letech nebaví. Víte, ať je kampaň jakákoli, skončí volby tak, že se ti páni nahoře zase nějak do budoucna domluví a zase pro ně začnou dny, co dny, roky vína a růží (a prachůůůůů). Horší je, že si myslí, že tohle divadlo je pořád potřeba a vidí v něm cosi, po čem se mi voliči můžeme utlouct. Neříkám, že se to nelíbí všem. Někdo dokonce může považovat volební kampaně za malou pouť. Ale mně osobně by nevadilo, kdyby si strany něco podobného odpustily.

A pokud je to skutečně potřeba, tak ať kampaně a zprávy o naší společnosti nedělají z lidí překvapené idioty.