Jel jsem zase rozdávat mír a lásku a kulturu, jak se říká, a to s dokumentem, kde vystupuju, ale jelikož jsem v něm byl tlustší, tak mě nikdo nepozná.
Tentokrát jsem jel do Moravskoslezského kraje, neboť i tam vědí, co byla retro doba pirátská, myslím pirátská s malým P.
Cesta ubíhala až kýčovitě dobře. Pendolino si to svištělo kolem stopadesáti, toho, kdo si pouštěl nahlas muziku jsme umlčeli (umlčel ho Ukrajinský chlapík, který měl po šichtě nebo před), výluky na trati nebyly tak strašné a v Opavě byla v pátek odpoledne na křižovatkách taková zácpa, že jsem se hned cítil jako doma.
Všude jsou lidé a kde jsou lidé, vždycky po nich něco zbude, a já jsem se snažil najít to lepší. Koneckonců jsem delegace.
Hradec nad Moravicí má krásně čistý vzduch. Pokud dýcháte celý rok Prahu, poznáte to hned na první nádech. Navíc vám dají najevo, že každý tu je festovní řízek.
Ale že i vzpomínají na minulost.
A zpívat jim nikdo nezakáže.
Zámek je známý z pohádek, ale já jsem se dozvěděl, že pro zdejší a pro historiky je známější tím, že zde přebýval Beethoven, který každou svoji návštěvu ukončil v ostřejším duchu, a to že chtěl dát někomu do držky. Zapomeňte na nudné chlapíky z učebnic, i oni byli rebelové, nekonvenční osobnosti srovnatelné s dnešními rockovými hvězdami, po nichž zůstává na hotelu spoušť a v lidech skvělá muzika.
Co jsem se tak i dozvěděl, Hradec nad Moravicí lákal i jiná známá jména, takže tu vyhrával třeba Nicolo Paganini či Ferenz Liszt. Zřejmě slušnej oddíl.
Pravda, zámek vypadá trochu jako z Harryho Pottera – a já se tomu nebránil.
Ale to mu nijak neubírá na půvabu a mém doporučení se na něj jet podívat.
Sice tohle není bedekr, abych se víc vypisoval, co a jak kolem a kolem, ale víte, co mě zaujalo? – že když jsem si v hotelové restauraci (vedle zámku) objednal jídlo, ne jenom že porce připomínala porci, a ne kreativní umění oslavy minimalismu, ale navíc (a to zase tak běžné z mých zkušeností není), z jídla se kouřilo, jak bylo čerstvě připravené. Na to jsem ulítlej.
Měl jsem sebou průvodce, a vůbec hostitele a pořadatele v jednom. Pana Miroslav byl člověk vitální, světa a historie znalý, a jeho chodecké schopnosti, stejně tak schopnosti ukazovat mi v okolí kdejakou zajímavost v minimálním časovém úseku, mě vůči němu naplňovaly obdivem, rovněž tak i po několika kilometrech potřebou sebe sama resuscitovat.
Pro mě naštěstí se večerní představení blížilo, tudíž se dlouhý pochod do finálního vyčerpání nekonal. Jsem znám jako ukecaný člověk, ale mohu vás ujistit, že během cesty mi slova došla a moje jindy dlouhá komunikace se smrskla na ojedinělé, ano ano, či hmmm. Jinak jsem měl větší starost hledat v okolí kyslík. A zajímavé věci.
Výklad však patřil k těm nejlepším, co jsem kdy zažil.
Záběrem se dal srovnat s výkladem průvodce, když jsem jako šestnáctiletý jel s maminkou autobusem do Paříže a při odjezdu onen průvodce začal s výkladem o Francii pěkně od začátku – Úsvitem lidí – a na hranicích s Německem jsme nebyli ještě ani u Galů.
Pan Miroslav se vyznal v historii a v kultuře. Já zase v tom, jak si nahodit zpátky srdce.
Vždycky mě překvapí, Pražáka, jak jsou lidé "takhle venku" k vám milí. Zatímco v Praze už bych dostal za něco držkovou, tady se lidé usmívají a chtějí, abyste se cítili dobře. Ne že by Praha stála před apokalypsou, lidskou určitě ne, ale ta milost tam není na kilometr čtvereční tak hustě osídlená.
Proto jsem také paní z baru vedle kina doporučil, aby se na to do Prahy jela podívat na vlastní oči.
Vůbec bar byla taková vzpomínka na staré časy. Třeba gramofon. Bude to dvacet let, možná víc, co jsem na talíř dával desku a na ni spouštěl jehlu. A nabídka desek byla také široká.
Publikum z malých měst a městeček je jiné než ve velkoměstech. To není nic nového. Ale mohu říct, čím je jiné. Lidé z malých měst a městeček mají radost, že jste přijeli – a hned navíc na nich vidíte, jak jsou rádi, že jste v pořádku, a jestli cesta cesta byla dobrá? – ano? – a to je dobře, a je taky dobře že se taky cítíte dobře – a teď teprve povězte, co nám to vlastně vezete.
A tak jsme jim to řekl a oni byli rádi, že dokument u sebe mají, a dali mi dárek láhev vína a já ji převzal, jako bych přebíral Oscara, a potom začal film a všichni vydrželi do konce, nikdo neodešel, a diváci se smáli a potlesk jsem přerušil, že není potřeba, že po zhlédnutí v tom jedeme všichni stejně, a jsme si tedy rovni.
A tak to má být. Když někomu cokoli ukazujete, neděláte to proto, abyste se chlubili, ale aby i ten druhý se něco dozvěděl a měl radost – a to je asi to, jak se lidé takhle v malých městech a městečkách vůči nám projevují, že už tím dávno žijí, a na nás ostatních, co jsme z toho chování pořád na větvi, je, abychom se takhle chovat naučili taky.
