Holocaust - spalte je všechny

Na tento den je připisována vzpomínka. Vzpomínka ideje, jež vyústila v nepřátele, v tábory, transporty, první pokusy se smrtí, rošty na spalování a nakonec v krematoria - a hlavně popel. Popel z těch Vyvolených.

Kopali jsme jámy. V táboře. Měly být hluboké, avšak ne dlouhé.   

Uniformy v jednom kuse měřily jejich velikost. Když všichni z jámy vylezli, vyměnili laťky za kolejnice, až díra vypadala jako vězení. A do takového bych nechtěl. Člověk se tam nemůže ani natáhnout a musí pořád stát. a co kdyby pršelo? To by se tam nebožák utopil jako krysa v sudě s dešťovou vodou.

A taková voda páchne. Moc. Štiplavě. Úplně vám trhá nos. Je tu kolem všude, akorát není vidět.

Je to horko.

Někdy dávno začínalo za úsvitu a končilo, když naše dlouhé stíny pozvolna splynuly se šerem a oheň mizel. Skutečně uhasl. Vlekli jsme se k osvíceným barákům s malými okny a za námi praskaly umírající plameny. Vlastně, on nevyhasl úplně, ale plamínky zmizely někam dospod a spousty nepřátel tam nechaly až do rána, kdy je oživil benzín.

Horko. Rozlévá se mi po těle jako červ při mé nemoci. Zase ho cítím jako plaz pod kůží, akorát nepřichází potřeba ho tlouct. Místo potřeby mám své běžné pohyby. S dlouhým bodcem, někdy s vidlemi a kusy nepřátel pod nimi.

Vidím je jako zlé lidi, co se mi snažili ublížit. Vidím, jak proti nám střádali plány, jak chtěli útočit. Někdy při představě rychle dýchám a cítím, že veškerý vzduch uvnitř vyskočí ven a ve mně nic nezbude.

Hlava se mi motá a bodák mi pomáhá udržet rovnováhu. Když je nejhůř, zabodnu ho hluboko. Proniknu do roštu a ven vytryskne gejzír jisker.

Horko poskakuje sem a tam. Je nepravidelné a nedá se odhadnout. Není jako to moje. Moje horko mělo smysl, řád. Přicházelo sice nepravidelně, avšak mělo postupnost. Nejdříve horkost, pak slabost. Jenomže tohle horko nic podobného nemá.

Žije vlastním životem a proniká dovnitř těla. Do kůže, zbytků chlupů, vlasů, za nehty, je mu to jedno.

Nové horko se nebojí. Zpod kůže zamířilo hlouběji a roztahuje se po tepnách a žílách nahoru dolů. Postupuje v podobě neviditelné lávy, vniká do orgánů a spaluje je. Můj mozek už má.

Páchne kolem. Jako byliny, jako spálené byliny.

Za chvíli se sem nic jiného nevejde. Všichni okolo je cítíme a částečně vidíme. Smradlavé byliny, spoustu bylin. Prskají, rozpadají se. Některé pro mě křičí. Ve skutečnosti však mlčí, protože byliny neumějí křičet.

Snažím se o nich přemýšlet. Ne blízko nich. To ne. Možná by poznaly, že se jimi zabývám a potrestaly by mě. Přemýšlím o nich na podlaze v baráku, když se koukám na mastný prach na prstech. Je mastný a lepkavý. Dokonce na noc zkrotí rozpálenou kůži.

Černé šmouhy na prstech se zvětšují podle toho, jak silně je třu. Nikdy nezmizí úplně. Ani voda s nimi nic neudělá. Společně s horkem se vpíjejí do kůže a kreslí v ní zvláštní obrazce.

Vidím tváře okolo. Už nevypadají jako lidské a nevzpomínám si, kdy se proměnily. Už se nezajímám o jejich jména, a to jsou jména na pamatování jednoduchá. Nikdy jsem žádné nezapomněl. Zástupy jmen. Pan Yurkov, pan Wágner, pan Kotek, pan Pažout-Passout, pan Kamaryt, Gréta, paní Sovaková.

Nové tváře znát nepotřebuju. Některé spí, ostatní zírají prázdným pohledem. Nemluví. Slova jsou zbytečná. Když někdo promluví, hlas mu zní nepřirozeně. Mluví jen noví, a ti brzy přestanou – ztrátou slov všechno začíná. Po krátké době se jim ještě z chůze vytratí pružnost a promění se na oživlé stíny před velkým ohněm.

Horko je dostane. Neušetří nikoho. Vezme každého, kdo se ohně dotkne. Pomaličku všechny přemílá v puse a vysává šťávy a život. Co zbude, jsme my.

Horko všichni cítíme stejně. Nejprve leželo těsně pod kůží a dál se neodvážilo. Čekalo. Číhalo jako pavouk na pavučině za horkého dne. Potom vyrazilo. Strašlivě pálilo a sežehlo chloupky na pažích. Mnohým dokonce vlasy, když zírali na kopec plamenů a oheň je hypnotizoval, a oni potom vedle roštu upadli.

Muž, co spadnul, se chtěl chytit, sáhnul na oheň a zaječel. Všichni jsme se za křikem otočili, protože byl něčím zvláštním. Nikdo dlouho podobný neslyšel.

"Tak pohyb, pohyb!" řekla nedaleká Uniforma (nekřičela, řekla). "Pohyb, pohyb!"

Za takovými zvuky se neotáčíme. Ztratily přirozenou důležitost. Ozývají se příliš často. Stejně jako houkání vlaku. Avšak křik muže nás zaujal.

Muž křičel a mlátil hořící rukou o zem. Vypadala jako kus hubeného rudého masa, a já viděl, jak ruka procházející plameny sebou něco přivedla. Další ruku. Ruku nepřítele.

Vylétla z ohně, obalená plameny, a pomalu dopadla na mužovu hlavu, jako by ho pohladila. Jako by se hořící ručka chtěla pomazlit a naposledy vychutnat lidský dotyk, než se rozpadne na popel.

"Tak pohyb, pohyb!" opakovala Uniforma a my bez koukání věděli, že aby dodala příkazu váhu, udělala krok k nám.

Uniformy opodál se smály. Muž skákal okolo roštu, až nakonec padnul na zem a hlavou bušil do vrstvy popela. Já koukal na ruku, která se škubala a vypadala, že chce zatnout pěst nebo zamávat prsty, legračně s nimi třepotat, jako to v atelieru dělal fotograf Mitáček, než zmáčkl spoušť.

Snažím se o ruce nepřemýšlet, ale jakmile něco nechcete, máte to na dosah snadněji. Stojím vedle nich. Těsně vedle hromady dalších rukou. Možná tuší, že o nich přemýšlím, a snad kdyby to věděly jistě, chtěly by se mě dotknout.

Když v sobě myšlenku na ohořelé prsty přistihnu, rychle se dívám do ohně, jestli nezahlédnu ruku, která se šátrá ven a touží po dotyku s někým živým. A já v tu chvíli vím, že když nepřestanu přemýšlet, nezvedne se ruka, nýbrž celé hejno hořících, na kost opálených paží.

Vymrští se a popadnou mě za klopy a vtáhnou do ohně k největšímu horku. Zvednou mě a já spadnu doprostřed nepřátel. O zem zazvoní bidlo, ale zvuk nebude mít sílu, aby se Uniforma zvedla, cokoli řekla, nebo dokonce udělala krok.

Horko mě zničí úplně. Zbydou ze mě neposedné ruce, co bez trupu a bez hlavy zatouží po posledním dotyku mastné šmouhy na cizí kůži.