Dnešní den výročí. Někdy si říkám, že by to neměl být jenom jeden jediný - každý den v roce tam někdo umíral a měnil se na popel. Někde v krematoriích, někde na velkých roštech. Ty vlaky byly kruté, vezly je do Nebe - přes Peklo.
Kopali jsme jámy. V táboře. Měli být hluboké, avšak ne dlouhé.
Uniformy v jednom kuse měřily jejich velikost a dávali přes ně laťky, jako by přes ně stavěly lávku. Když všichni z jámy vylezli, vyměnily laťky za kolejnice, až díra vypadala jako vězení. A do takového bych nechtěl. Člověk se tam nemůže ani natáhnout a musí pořád stát. a co kdyby pršelo? To by se tam nebožák utopil jako krysa v sudě s dešťovou vodou.
A taková voda páchne. Moc. Úplně vám trhá nos. Je tu kolem všude, akorát není vidět.
Je to horko.
Jiné horko.
Někdy dávno začínalo za úsvitu a končilo, když naše dlouhé stíny pozvolna splynuly se šerem a oheň mizel. Skutečně uhasl. Vlekli jsme se k osvíceným barákům s malými okny a za námi praskaly umírající plameny. Vlastně, on nevyhasl úplně, ale plamínky zmizely někam dospod a spousty nepřátel tam nechaly až do rána, kdy je oživil benzín a ony se rozutekly do stran na konce rožně.
To ale až ráno. Teď se zčernalé tváře se spáleným obočím a opálenými vlasy dotáhly do baráku, aby za nimi klapla závora a skácely se na holou zem a rozvířily vlny blech a vší.
Nikdo si z toho nic nedělal. Snad noví, když si po dni lehli mezi nás. Nikdo je nevnímal. Nezajímal nás pláč, sténání, křik a nadávky a výhružky. Když delší dobu neztichnul, vždycky se našel někdo, kdo měl sílu ho umlčet.
Snažím se nikoho nevnímat – pouze oheň a Uniformy. Nové příchozí taky ne. Mají na vybranou. Jestliže skutečnost přítomnosti nepřátel nepochopí, jsou sami nepřáteli a skončí v ohni.
Jestliže si vyberou, zvolí černou tvář a ohořelou kůži. Splynou s horkem a stanou se jeho součástí.
Horko. Rozlévá se mi po těle jako červ při mé nemoci. Zase ho cítím jako plaz pod kůží, akorát nepřichází potřeba ho tlouct. Místo potřeby mám své běžné pohyby. S dlouhým bodcem, někdy s vidlemi a kusy nepřátel pod nimi.
Chráníme se před nepřáteli
běhá mi hlavou a představivost mi dodává sílu. Vidím všechny ohnivé kusy úplně jinak. Vidím je jako zlé lidi, co se mi snažili ublížit. Vidím, jak proti nám střádali plány, jak chtěli útočit. Někdy při představě rychle dýchám a cítím, že veškerý vzduch uvnitř vyskočí ven a ve mně nic nezbude.
Potil bych se, kdyby okolo mě nebylo takové vedro. Hlava se mi motá a představivost se mění na něco začarovaného. Všechna moc vidění utichá a zůstávají jenom pouhé obrazce. Jsem rád, že stojím. Bodák mi pomáhá udržet rovnováhu.
Když je nejhůř, zabodnu ho hluboko, proniknu do roštu a ven vytryskne gejzír jisker. Je nemyslitelné horko nevnímat. Lze si představovat sníh, led, zasněžené vrcholky, zimu, strašlivou zimu, nic nepomůže. Do ohně se nesmíte dívat, jako se do něj nedívají ostatní a hlavy pootáčí. Polovinu obličeje mají opálenější.
To horko v nás není nemoc, protože s nemocí se dá bojovat. Ranami, injekcemi na rukách a zadku, čímkoli, jen na to přijít. Ne pokaždé se vyhrává, ale pokaždé se dá bojovat.
Jako byliny.
Ne heřmánek – všechny byliny z celého světa.
Horko poskakuje sem a tam. Získává, nebo ubírá na síle. Je nepravidelné a nedá se odhadnout. Není jako to moje. Moje horko mělo smysl, řád. Přicházelo sice nepravidelně, avšak mělo postupnost. Nejdříve horkost, pak slabost, potom obličeje velké jako balóny se strašidelnýma očima, mámu, tátu, Sestřičku a babičku, rychlý den a krátké noci. Jenomže tohle horko nic podobného nemá.
Žije vlastním životem a proniká dovnitř těla. Do kůže, zbytků chlupů, vlasů, za nehty, je mu to jedno. Usídlilo se jako podkožní červi, jež mi táta ukazoval v lékařské knize. Tehdy jsem se jich strašně bál a pořád si myl ruce, aby se mi pod kůži podobné obludy nedostaly.
Přišli až teď. S novým horkem. Viděl jsem je. Ne u sebe, u jiných. Spousty červů. Stačilo naříznout opuchlou kůži a viděli jste zkrvavené hlavičky podobné koncům malých špendlíčků. Plazili se otevřenou ranou, jako by se nedočkavě rodili do spokojeného světa. Někdo křičí, když je ve vlastní ráně vidí. Ostatní mlčí a zírají. Ale u mě červi nejsou, u mě je moje horko. Nedostanou se ke mně. Bojí se.
Nové horko se nebojí. Zpod kůže zamířilo hlouběji a roztahuje se po tepnách a žílách nahoru dolů. Postupuje v podobě neviditelné lávy, vniká do orgánů a spaluje je. Můj mozek už má. Nepochybuji. Poněvadž, co vidím, není skutečné, a to co dělám, není pravda.
Víc horka, víc nepřátel, víc bylin. A víc – a víc.
Za chvíli se sem nic jiného nevejde. Všichni okolo je cítíme a částečně vidíme. Smradlavé byliny, spoustu bylin. Prskají, rozpadají se. Některé pro mě křičí. Ve skutečnosti však mlčí, protože byliny neumějí křičet.
Snažím se o nich přemýšlet. Ne blízko nich. To ne. Možná by poznaly, že se jimi zabývám a potrestaly by mě. Přemýšlím o nich na podlaze v baráku. Koukám na mastný prach z prstů a bříšky prstů jej o sebe třu. Je mastný a lepkavý. Dokonce na noc zkrotí rozpálenou kůži.
Černé šmouhy na prstech se zvětšují podle toho, jak silně je třu. Nikdy nezmizí úplně. Jsem jako děda se skvrnami od inkoustu. Ani voda s nimi nic neudělá. Společně s horkem se vpíjejí do kůže a kreslí v ní zvláštní obrazce. Koukám se na ně v oslnivém světle proudícím skrze okýnka. Světla uvnitř vypadají jako tlusté mléčné čáry. Prach a dech lidí v nich tancují a nikdy neklesají na zem.
Vidím tváře okolo. Už nevypadají jako lidské a nevzpomínám si, kdy se proměnily. Už se nezajímám o jejich jména, a to jsou jména na pamatování jednoduchá. Nikdy jsem žádné nezapomněl. Stovky jmen. Pan Yurkov, pan Wágner, pan Kotek, pan Pažout-Passout, pan Kamaryt, Gréta, paní Sovaková.
Nové tváře znát nepotřebuju. Některé spí, ostatní zírají prázdným pohledem. Nemluví. Slova jsou zbytečná. Když někdo promluví, hlas nepřirozeně. Mluví jen noví, a ti brzy přestanou – ztrátou slov všechno začíná. Po krátké době se jim ještě z chůze vytratí pružnost a promění se na oživlé stíny před velkým ohněm.
Horko je dostane. Neušetří nikoho. Vezme každého, kdo se ohně dotkne. Pomaličku všechny přemílá v puse a vysává šťávy a život. Co zbude, jsme my.
Přemýšlím, jestli bude konec. Vždycky přijde. Ale za jak dlouho? Kolik bylin ucítíme, než oheň vyhasne.
Horko, horko, horko.
Dělá mě slepým. Vkrádá se za oční bulvy a překrývá zrak rudě jiskřící záplavou. Nejsem ale slepý jako harmonikář na rohu ulice, co vyhrával a do kloboučku prosil o almužnu, kterou propíjel po hospodách. Nakonec se utopil v řece, když v noci přepadl přes zábradlí mostu. Nejdřív našli harmoniku, jeho později, dál po proudu.
Dřív jsem si představoval, jaký takový pád do tmy je? Bolí ono padání? Může člověk umřít pouze tím letem? Nebo všechno rozhoduje až dopad? Dneska se ptát nemusím. Moje tma je horká a šlehají z ní plameny a můj pád je nekonečný a žiju.
Někdy dokonce vidím ulici, na níž harmonikář hrál. Roztahuje plíce harmoniky a zpívá skoro bezzubými ústy a ulice mu tleská podpatky chodců.
Ulici vídám přes šmouhy na rukách. Někdy ji vidím ve strašidelných pohledech sousedů na podlaze. Její střechy se schovávají v oblacích hmyzu, který nás noc co noc užírá.
Častokrát se přistihnu, jak přemýšlím o tom, že se do ní vrátím. Že otevřu oči, a neuvidím trámy nad sebou a neovane mě puch zaživa hnijících těl.
Neucítím na sobě zlomek horka. Úplně vymizí a rozplyne se. A já budu v ulici.
Budu stát uprostřed silnice a pozvolna na mě dolehne ruch. Cinkot tramvaje, vrčení automobilu, hovor pana Habela, který stojí před krámkem a povídá si s kolemjdoucími. Je to moje ulice. Všechny vzpomínky na ní leží jako na slavnostním stole s kupou kouřících jídel od mojí mámy a paní Sovakové. Okna odráží paprsky a teplo z nich vstupuje do těla. Je úplně jiné než horko. Tohle teplo žije.
Horko všichni cítíme stejně. Nejprve leželo těsně pod kůží a dál se neodvážilo. Čekalo. Číhalo jako pavouk na pavučině za horkého dne. Potom vyrazilo. Strašlivě pálilo a sežehlo chloupky na pažích. Mnohým dokonce vlasy, když zírali na kopec plamenů a oheň je hypnotizoval, a oni potom vedle roštu upadli.
Muž, co spadnul, se chtěl chytit, sáhnul na oheň a zaječel. Všichni jsme se za křikem otočili, protože byl něčím zvláštním. Nikdo dlouho podobný neslyšel. Tady se nekřičelo. Tady se zpívalo, někdy hrála harmonika, tancovalo, ale nekřičelo. Skoro se zdálo, že zde bolest není, alespoň ne na křičení.
"Tak pohyb, pohyb!" řekla nedaleká Uniforma (nekřičela, řekla). "Pohyb, pohyb!"
Za takovými zvuky se neotáčíme. Ztratily přirozenou důležitost. Ozývají se příliš často. Stejně jako houkání vlaku. Avšak křik muže nás zaujal.
Muž křičel a mlátil hořící rukou o zem. Vypadala jako kus hubeného rudého masa a já viděl, jak ruka procházející plameny sebou něco přivedla. Další ruku. Ruku nepřítele.
Vylétla z ohně, obalená plameny, a pomalu dopadla na mužovu hlavu, jako by ho pohladila. Jako by se hořící ručka chtěla pomazlit a naposledy vychutnat lidský dotyk, než se rozpadne na popel.
"Tak pohyb, pohyb!" opakovala Uniforma a my bez koukání věděli, že aby dodala příkazu váhu, udělala krok k nám.
Uniformy opodál se smály. Muž skákal okolo roštu, až nakonec padnul na zem a hlavou bušil do vrstvy popela. Já koukal na ruku, která se škubala a vypadala, že chce zatnout pěst nebo zamávat prsty, legračně s nimi třepotat, jako to v atelieru dělal fotograf Mitáček, než zmáčkl spoušť.
Snažím se o ruce nepřemýšlet, ale jakmile něco nechcete, máte to na dosah snadněji. Stojím vedle nich. Těsně vedle hromady dalších rukou. Možná tuší, že o nich přemýšlím, a snad kdyby to věděly jistě, chtěly by se mě dotknout.
Když v sobě myšlenku na ohořelé prsty přistihnu, rychle se dívám do ohně, jestli nezahlédnu ruku, která se šátrá ven a touží po dotyku s někým živým. A já v tu chvíli vím, že když nepřestanu přemýšlet, nezvedne se ruka, nýbrž celé hejno hořících, na kost opálených paží.
Vymrští se a popadnou mě za klopy a vtáhnou do ohně k největšímu horku. Zvednou mě a já spadnu doprostřed nepřátel. O zem zazvoní bidlo, ale zvuk nebude mít sílu, aby se Uniforma zvedla, cokoli řekla, nebo dokonce udělala krok.
Horko mě zničí úplně. Zbydou ze mě neposedné ruce, co bez trupu a bez hlavy zatouží po posledním dotyku mastné šmouhy na cizí kůži.
(Z mé připravované knihy o Holocaustu)
