Je málo věcí, které ohrožuje malého třeba ještě kojence víc než jeho otec, jenž tlačí kočárek, přičemž má pocit, že kolem vlastních půlek se mu točí svět.
Vídám to často, ale ne zase tak často o tom píšu, protože kdybych psal o svých historkách, mohu být podezříván z úmyslného přikrašlování situace na své straně, čímž utrpí protistrana – a když slýchám podobné historky od kolegů, tam už šance na realitu mizí do nenávratna, poněvadž řidič je v takových historkách vždy za svatého.
Když jsem však za pozorovatele na třetí straně, je to jiné – už vidím, jak se věci mají, a nebudu lhát, když Vám povím, že reakce řidiče chápu, ale nemohu s nimi ve všech ohledech třeba souhlasit.
Včera na Masarykově nádraží, něco kolem deseti dopoledne. Zastávka v obou směrech není nic moc, protože na straně od nádraží probíhá rekonstrukce budovy a chodník je lešením zúžený sotva na šířku dvou osob, v druhém směru je zase omezený opravou silnice a zátarasy. Jak se tak říká, na pohyb a odbavování cestujících nic moc.
A teď situace – naprosto běžná – vídáte ji taky.
Někdo s dětským kočárkem, v tomto případě žena a kočárek tlačící mladý muž, na pohled on moderní, protože mi svým stylem připomínal někoho, kdo by mohl být natolik genderově vyvážený, že by do rodiny přivedl dalšího tatínka – na poslední chvíli se rozhodne, že bude cestovat, a vrazí kočárek do zavírajících se dveří. O tom, že nedal znamení rukou, o tom ani nemluvím. Jenom připomenu, že to takové znamení není alternativa čemukoli, nýbrž je to nutnost, pokud chcete s dítětem nastoupit bezpečně – ale většina lidí na to kašle.
Když kdokoli narve kočárek do zavírajících se dveří, vždycky mi zatrne. Ne že by se dítěti něco fyzicky stalo, to se nestane. Dveře v Praze jsou u tramvají seřízené tak, že i když mezi ně strčíte tři prsty, nezlomí vám je a dveře se otevřou – osobně jsem byl přítomen demonstraci a těmi prsty píšu tenhle text.
(Technická – dveře jsou naprogramované, že pokud se nedovřou, dvakrát to zkusí znovu, a když se nepovede, zachovají se jako Češi, otevřou se a nic nedělají. Rozhodně se nesnaží pracovat.)
Spíš mi zatrne, co všechno je jejich rodič ochotný obětovat, aby se s dětmi kamkoli dostal. Chápu, že chce pro dítě to nejlepší a chce to co nejrychleji, ale riskovat kvůli tomu cokoli z jeho zdraví, to mi přijde jako silná káva. Nařeknu, kdyby rodič do zavírajících dveří vrazil svoje tělo a potom teprve kočárek – ale když naopak, tak pro mě příliš divná káva.
Křídla dveří se opřela o kočárek a teprve v ten moment dal tatínek signál řidiči – zvedl ruku a na ní prostředníček.
Psal jsem mnohokrát, že já podobné gesto beru jako pozdrav, jímž se častují lidé i v Poslanecké sněmovně, a tak na něj reaguji úsměvem, ale tenhle řidič byl jiného mínění a jiného rozpoložení, a proto opustil kabinu a jal se jít s mladým tatínkem diskutovat.
Spíš než o diskuzi bych rád napsal, že řidič MHD nedělá věci schválně, jak si mnozí Vážení klienti Dopravního podniku hlavního města Prahy myslí – a to si myslí pokaždé, když sami udělají něco špatně. Jsme obviňováni, že schválně lidem ujíždíme, schválně je zavíráme do dveří, schválně si rozbíjíme tramvaje, abychom Vážené klienty Dopravního podniku hlavního města Prahy nechali vystoupit a zkazili jim dojem z do té doby tak krásné jízdy plné zážitků.
Na tohle všechno mám jedinou otázku – Proč by to řidiči dělali?
Nemají důvod, a to z jiných důvodů.
- každé zdržení jim bere oddechový čas na konci (pokud ho vůbec mají)
- podobné situace mohou vést ke služebním hlášením a pokutám
- po incidentech přicházejí kontroly v podobě techniků jízdy
- tramvaják proti přesile cestujících nemá šanci diskuzi vyhrát
Znám i jiné důvody, ale tyhle stačí.
Řidič se mladého tatínka zeptal, zdali někdy řídil tramvaj?
V tomhle moment nastává ta krásná chvíle, kdy se jeden na něco zeptá a druhý mu odpoví na něco jiného.
„Já jsem nastupoval!“ odpoví tatínek.
„Ale tramvaj jste nikdy neřídil!“
„Ste mě musel vidět!“
„Takže neřídil?“
„Já mám dítě!“
Mé srdce surrealisty jásalo.
Řidič se na víc neptal a vrátil se do kabiny. Mladý tatínek se snažil před svojí partnerkou mlčky přihlížející vedle zachovat tvář hrdiny, což mi trochu připomnělo scénky skupiny Tři tygři, jako by Milan říkal Lumírovi:
„Hej slyšíš mě, slyšíš mě... Může bhejt jako rád, že jsem ho nhezhabil!“
„Drž hubu, Mojmíííííír!“
Ale co se ještě nestalo. O několik sedaček blíž ke kabině seděl mladý kluk, tak kolem osmnácti, a jelikož měl vedle sebe dvě stejně mladé holky, začal na řidiče řvát, aby zmlknul a šel řídit.
Dva body pro Dopravní podnik, že řidič poznámku ustál. Já bych možná diskutoval, i když bych nemohl vyhrát. Z kluka se vyklubal znalec jízdních poměrů a ve svém věku začal velmi nahlas oznamovat, co jsou řidiči MHD za a za a za – a to všechno ve vulgárním balení, že napsat to sem, tak se dlouho neuvidíme.
A víte, co lidi kolem na to? Souhlasili.
Souhlasili samozřejmě tou svou formou protestu, že sice jsme my řidiči zrůdy všech zrůd, ale zase jim to nevadí tolik, aby se zvedli a tohle zrůdné místo řízené monstrem opustili.
Mladý tatínek a s ním partnerka-maminka souhlasili a shodli se, že jsme prostě něco, za co je ban na hodně dlouho.
Podobné zážitky mě nenaplňují optimismem, abych si začal myslet, že se světem se to lepší a čekají nás spíš hezké chvíle než ty špatné – když se lidé začnou spojovat ve spojenectví proti pravdě, a to jenom proto, že se jim to jednoduše hodí, i za cenu, že jsou pokrytci, už ty šance na hezký zítřek máme hodně malé.
A to nejen v MHD.
