Hádky a milování

Hádky k životu patří. Netvrdím, že je kdovíjak potřebujeme, a dokážu si bez nich život představit. Jiní se na tomto místě zarazí a řeknou, že hádky jsou potřeba - třeba z toho důvodu, že jsou oboustranně produktivní. Jinak řečeno, někteří si myslí, že když se navzájem seřveme do němoty, může z toho něco kladného povstat, něco, co obě (nebo více) strany povznese do výšin rozumu a míru.

Takže hádky. Setkával jsem se s nimi od dětství. Jsem přesvědčený, že pokud se s něčím setkáváte od útlého věku, je to možná proto, že se z toho máte poučit a vyvodit důsledky pro budoucnost. Mně se to zatím nepovedlo.

Hádali se rodiče, hádal se dědeček s babičkou, hádám se já. Zajímavé bylo pozorovat, že jakákoli hádka dříve či později skončila usmiřováním, a to usmiřováním tak sladkým, že by jej nevydržel nejeden diabetik.

Zažil jsem i hádky na pracovišti. Jak víte, jezdím tramvají a musím poznamenat, že se hádají nejen řidiči s cestujícími (tady vím, že usmiřováním skončila pouze jediná hádka, která po několika měsících vyvrcholila svatbou – jinak o dalším usmiřování s cestujícími nic nevím), ale hádají se i řidiči mezi sebou.

V naší vozovně v Hloubětíně se setkáte s množstvím politických názorů. Dalo by se říci, že co řidič, to samostatná politická příslušnost se zcela vlastním názorem, který (jak jinak) je ten nejsprávnější ze všech a jako jediný dokáže na počkání spasit celý svět. Není proto divem, že se u nás v měřítku jednotlivce hádá ODS s KSČM nebo ČSSD s Top 09, ale také ODS s ODS, TOP 09 s jinou TOP 09, která má podporu jedné sličné VV, s níž v jednom kuse sympatizuje jeden ČSSD (pořád se usmiřují bez hádek) – a s tím si zase v hospodě notuje jeden ODS z depa, pokud se ovšem do toho zrovna nezamotá člověk kontrolující automaty na kávu, co je ČSSD, jemuž nějaký TOP 09 visí dvacku za dvě cappuccina. A máme jasno.

Asi největší politická hádka v dějinách Hloubětína se odehrála před necelými dvěma roky mezi ODS a KSČM. Oba přítomní se do sebe pustili s takovou vervou, že ve výpravně během vteřiny probudili odpočívající řidiče, a ti, co už nespali, prchali na kuřárnu. Bláhově se domnívali, že odešli do bezpečí, avšak hádka dorazila i tam. Prchat někam dál nemělo význam. Už nebylo kam. Politika pronikla do ovzduší a byla všude.

Nemá cenu vysvětlovat, jaký směr diskuze nabrala. Ideje přetlačovaly ideje a zas ideje smísené s vlivem historie, přítomnosti a potencionální budoucnosti. Jednoduše: diskuze na úrovni. Trvala dobrou půlhodinu a pamatuji si, jak na konci oba účinkující protějšku natrvalo (ODS) a na věčné časy (KSČM) slíbili doživotní nezájem a mlčenlivost, o čemž v té chvíli nikdo z přítomných nepochyboval.

A přece tomu osud a strana chtěly jinak. Neuběhl ani týden a tihle dva političtí vojáci z nesmiřitelných táborů zasedli v jedné hospodě, u jednoho stolu, aby spolu několik hodin pili mnoho piv z jednoho tanku, aniž jedinkrát zvedli na druhého hlas nebo hodili do placu jediný titěrný politický argument. Namísto všeho toho zvedali sklenice a připíjeli jeden druhému na zdraví. Usmířili se. Nebylo to sice ono slaďoučké usmiřování na tělesné úrovni, ale i démon alkoholu se dá nějakou dobu zamilovaně laskat. Alespoň do té doby, než ukáže drápky a sejme Vás na dvě doby.

Vláda a nejbližší činitelé se také s Námi-občany hádají. Hádáme se takřka pořád (a není se co divit). Tak pořád, že už se ani nikdo s nikým nechce usmiřovat. Nota bene nemůže být řeč o nějakém sladkém prožitku či jiném viditelném aktu smíření.

Avšak vláda Nás a celou realitu vidí jinak a často o jakémž takémž smíru mluví. Její cukrování má však pro nás zvláštní podobu. Nám to připadá, že s námi namísto nějakého laskavého aktu dělá něco, při čem toho druhého nevidíme, zato uvnitř hluboce cítíme, a co zatraceně bolí.