Globální oteplování začíná u Svozilů

Jako by toho nebyl celý svět. Jarmila K. přeplavala celý Blaťák, aby si na druhém břehu odskočila, protože toalety na břehu byly emisně nevyhovující. Prdy od krav byly označené jako nebezpečnější než světový terorismus.

"To jsou ale kraviny," řekl Václav Svozil uvelebený na gauči ve svém růžku při pohledu na televizní obrazovku. Sobota, odpoledne, vedle něj se už kupilo nádobí. Dva hrníčky od kávy a stejný počet talířků od odpolední mňamky.

Vlasta seděla za kuchyňským stolem o kousek dál a přemítala, kolik jí zbývá času do čtvrté hodiny, aby si dala sklenku vína, a nepočítala se za alkoholika. Penelopa cvičila na kytaru a brnkala Tichou noc, třebaže venku se schylovalo k letnímu dešti. Libor si u stolu nehrál s kostkou, nýbrž s novou kasičkou, z níž vždycky vyjela kočičí tlapa a stáhla peníz do útrob bedny, přičemž vyluzovala vřískavé zvuky. Dohromady s kytarou to znělo, jako by šílené kočky slavily Vánoce.

"Kdo to byl?" řekl Václav přísně a z gauče musel otočit hlavu jinam než k televizní obrazovce, aby na svoji rodinu upřel tázavý a celkem i znechucený pohled.

Brnk brnk br…

"Co máš na mysli, otče?" zeptal se Libor a vrazil chlupaté pacce další pětikorunu.

"Fuj, to je smrad," řekl otec.

"Říká se zápach, tatínku," odvětila Penelopa, "ale smrdí to strašně! Libore!?!?"

"To je na poblití!" řekl otec a snažil se rukou dosáhnout na kliku od dveří na zahradu. Nešlo to, měl na některé věci krátké prsty. "Libore, otevři to, nebo zdechnu."

"Já to ale nebyl, otče! Kdo nejvíc křičí, od toho to fičí!"

"Nebuď drzej!"

"Ale já to vážně nebyl. Strava od matky byla k obědu vyvážená a nevzbuzuje ve mně plynatost. Pravda, maso nepatřilo k nejlibovějším, ale nijak flatulenci nevyvolává."

"Penelopo!" přeskočil otec pohledem na dceru.

"Co, co já? Tenhle můj neni! Já svý prdy poznám, mám je měkčí."

"Vlasto!"

Vlasta nic neříkala. Pohledem se zadívala skrze dveře na zahradu, jako by přemýšlela, jestli i v těchto podmínkách by bylo možno pěstovat hroznové víno.

"Jako zvíře," řekl otec. "Bydlíš už dvaadvacet let v Praze. Tohle mi nepřijde normální." V návalu emocí se trochu zakuckal.

Pohled ze zahrady na manžela. Beze slov. Byla zvyklá na mnohé výtky, i na to, že pochází z vesnice.

"Náhodou, je to zdravé na plíce," řekl Libor. "Zvláště po ránu. To nejlepší na tuberkulózu."

Otec nevnímal a dokašlal. Očima se šermoval se svou podpisem stvrzenou sociální jistotou a pokračoval:

"A tobě jako ty salvy, co předvádíš, přijdou normální? Jsi jako ohňostroj, ale bez světýlek."

Penelopu uchvátil zájem:

"Tati, ty mámě počítáš prdy? Jo? Kolik jich má?"

"Dal bych si kávu." Řekl otec.

"A máš tam na ní vedle sebe ještě místo?" otázala se Vlasta s úšklebkem.

"Já to jednou počítala," pokračovala Penelopa. "A napočítala jsem tři za hodinu!"

"Já to taky bohužel počítal, protože jsem se třikrát poblil," dodal Libor.

"Zmlkněte oba!" zvýšil otec hlas.

Vlasta se podívala na hodiny. Jako by se svět zastavil, stejně jako puch v prostoru.

"Mamíííí, ať mě nechá," pištěla Penelopa.

"Hraj broučku," řekla Vlasta mile.

"Ať se ze mě nepoblívá."

"HRAJ, BROUČKU!" řekla Vlasta už ne tak mile.

Brnk brnk brnk – svatá noc.

"Jak zvířata," ulevil si znova otec.

Vlasta se zvedla a přešla ke kuchyňské lince. Nože se leskly v přihrádce víc než skvěle, stejně jako skvělé nápady.

"Jak ve vopičárně," pokračoval otec.

Vlasta se otočila, bez nože, a řekla:

"No, když na to přijde, ty je taky klidně můžeš stáčet ve velkým. A jelikož si nervák, můžeš to dávat jako nervovej plyn."

Brnk brnk brk – jala lid, v blahý klid

A Libor:

"A to v roce 1917 u belgického města Ypres…"

"A doooost. Ticho," vyštěkla Vlasta a zatřásla ve vzduchu rukama jako hadrová hračka.

Brnk br…

"Ne ty hraj! A ty mlč, nebo ti to zabavím!" a prstem Vlasta, jako by to byl už nůž, ukazovala na ty, se kterými se baví.

Brnk brnk – dvé jen srdcí tu v Betlémě dlí

Otočila se zpátky k pultu a oddychovala. Čas byl tak daleko před cílem. Nakonec zvedla hlavu a usmála se.

"Děti, kdo má chuť na flambované palačinky?"

Ze skříňky vytáhla velkou láhev domácí slivovice a hned ochutnala, jestli je k flambování vhodná. Byla – a nejen na flambování.