Zní to jako veselá říkanka - Feťáci fetují fet, aby byl veselý svět. Fetují si dokola, aby byla pohoda.
Drogy jsou fantastický problém společnosti - pro mě fantastickým, protože je někdy až neskutečným. Jak ve své velikosti, tak ve svém vývoji. Jako by tenhle samotný problém byl vždycky o krok, někdy i o víc, před námi.
Jako normální člověk mám z feťáků obavu. S opilcem se domluvím, protože mluvím plynně opilecky. S blbcem to taky zvládnu, protože... (no nic). Ale s feťákem ne. Nikdy nevíte, co a jak tomuhle člověku přeskočí v hlavě. V prvním momentě vám ukazuje, div nebrečí, jací jsou chudáci, abyste je litovali - a najednou už vás mlátí po hlavě a řve, co jste za hajzly, že to nechápete.
Tohle jsem viděl na vlastní oči.
Viděl jsem i víc. Kolem mých osmnácti jsem se o drogově závislé zajímal a spolupracoval jsem s Drop-Inem. Viděl jsem dost. Dokonce i to, jak někdy končí taková závislost - nebo spíš, jak vypadá poslední bod před smrtí. V kanále nedaleko Národního divadla - je to zvláštní kanál, vede z Konvitské ulice přímo do Krannerovy kašny - ležely tyhle zbytky lidských bytostí, tělo pokryté hnisajícími boláky připomínající na kůži mapy ostrovů, nohy položené ve strouze plné splašků, oči prázdné a zapadlé do lebky, která kdysi byla lidskou hlavou.
Čekali na poslední dávku.
Taky jsem se dozvěděl, že v tomhle stavu už mají kůži a žíly tak nepoužitelné, že poslední šance, jak dostat dávku do krve je u mužů vpich do oblasti uzdičky penisu a u žen do klitorisu.
Ty, co vidíte na ulici, a ta místa jsou stále stejná - Anděl, Palmovka, Vysočanská, Vltavská, Hlavní nádraží - to je začátek a mírně pokročilí. Bude to horší.
Taky se opět začalo řešit (podle mě pozdě, byť přece), že podobní lidé nejsou pro ulice tím pravým ořechovým. Vina se připisuje Centrum pomoci (něco jako Drop-In, nebo snad přímo on) v místech poblíž - což není zase nic tak neobvyklého, protože už příroda a její fauna nás naučila, že zvířata se drží u zdroje (a nejen pomoci, ale i dealerů a lidí, na kterých se dá něco vyžebrat).
Pokud si myslíte, že je přirovnání ke zvířatům nelidské, asi jste dlouho feťáka už neviděli. Já včera, v centru. V tramvaji. Nějaká rouška nebo jízdenka se neřešila. Takoví nemají ani jedno a je jim to fuk. Místa kolem habaděj, protože nikdo si nepřisedne. Taky proto, že klátivé pohyby do stran jsou něco jako vrtule a ostatní drží v uctivé vzdálenosti. Párkrát si uplivl, přičemž mluvil jazykem podobnému ze světa Hvězdných válek, a nakonec uznal, že už mu místo nesvědčí a odklátil se z tramvaje ven.
Složitě se řeší, co s takovými lidmi. Někteří tvrdí, že jsou to chudáci a má se jim pomoci - ačkoli nevím, kolik takových mají oni sami doma - případně že by jim měla pomoci společnost a oni by měli být za svoje myšlenky o pomoci velebeni, neboť ukázali správný směr.
Jiní si klepají na čelo a říkají cosi o tom, že kdo chce kam, tak mu tam pomozme. Něco jako, že oni jim ty drogy nedali, o čemž já nepochybuji.
Já si osobně myslím, že když někoho někde nechci, tak mu to dám najevo a nebudu ho tam ještě lákat na služby pomoci a benevolenci úřadů - a nucenou od policistů, protože nevěřím, prostě nevěřím, že každý strážce zákona by nevěděl, jak tohle řešit.
Ale jenom zkuste tu myšlenku vyslovit a už se na Vás sesype kritika, jak nejste tolerantní a ještě z Vás udělají univerzální strašidlo, to jest komunistu nebo někoho od Babiše (to spíš ti mladí, co o komunismu vědí prd).
Avšak nápad je vzít, naložit do antonu, vysadit za městem a říct jim, aby se vrátili, až budou ok, nezní tak špatně.
A abyste věděli, proč jsem takový, před lety jsem se svojí tenkrát budoucí exmanželkou mnoho hodin čekal ve Vinohradské nemocnici na ošetření manželčina záchvatu (nakonec to skončilo nutnou rychlou operací) - čekali jsme, čekali, a pak tam přivezli jednu takovou zfetovanou opičku. Přivázaná byla na lehátku, bordel dělala, řvala, ať jdou všichni do prdele, a sestry kolem něj lítaly jako divý, opička jim nadávala a policisté jenom mohli říkat, aby se uklidnila.
Nakonec řvala tak, že jsem k nim vynervovaný čekáním přišel a řekl, že jim zaplatím kafe, když mě s ní nechají o samotě. Nenechali, ale chápali mě. A já bohužel chápal je.
A taky od té doby chápu, že se to nezmění zase do té doby, dokud tam s někým takhle u doktora nebude čekat někdo, kdo už s tím bude moci něco dělat.
