Pamatujete, jak jsem nedávno psal o tom, hlavně že posíláme letadlo s pomocí na Ukrajinu, ačkoli sami pro sebe nemáme zajištěnou základní pomoc? Dostal jsem na podobné téma několik mailů – vesměs od uživatelů jako kobbra6556 nebo fili65RG, takže sami vidíte, féroví lidé, kteří se za svůj názor nebojí. Doporučovali mi odjet do Ruska, pěstovat komunismus (opravdu pěstovat!) a blbě nekecat, když tomu nerozumím.
Dneska jsem četl článek, o tom, jak několik nemocnic odmítalo přijmout pacientku s otravou. Abych se přiznal, ne všem zprávám věřím do puntíků, snažím se je brát s nadhledem a raději číst mezi řádky – tudíž nevím, co je na takové zprávě skutečné pravdy, ale děsí mě, že něco podobného nečtu poprvé.
Osobně jsem se s podobným zážitkem nesetkal. Houkavé auto mě vezlo před rokem s jakýmsi srdečním nedorozuměním ohledně embolie, ale než jsem definitivně omdlel, pamatuji si, že mě vzali hned na druhém oddělení a já přežil.
Ne tak dobré zkušenosti mám s léčením mé na několikrát zlomené ruky, s kterou marodím přes rok (za poslední rok většinu článků klepu levačkou). Když nepočítám, že při prvním ošetření ve Vinohradské nemocnici se lékaři sekli pouze o dvě zlomeniny a ujistili mě pouze o naštípnuté kosti, mé další dle mého probíhalo celkem dobře, až na detail, že po čtyřech měsících různých cviků a rehabilitací, kdy mě ruka bolela jako čert a já po ibalginu viděl rudě, paní doktorka oznámila, že jsem jeden případ z tisíce, a poslala mě jinam. Posléze jsem pochopil, že věta "jste jeden z tisíce" je synonymum pro přiznání: "Něco jsem zmrvila!"
Jiný lékař (netřeba říkat, že na vyšetření jsem čekal měsíce) po prvním a jediném setkání s mým rentgenovým snímkem oznámil, že s tímhle nechce nic mít a poslal mě do Motola. Musím uznat, že tam už se lékař staral a v současné chvíli po třinácti měsících po zranění čekám na operaci, která mě když už nic alespoň zbaví bolesti.
Pokud mám říct, jsou jen dva lékařské týmy, s nimiž jsem nikdy neměl problém. Můj dětský lékař a sestra, a moje praktická lékařka a sestra. Kdyby moje praktická lékařka uměla operovat, bez váhání bych jí položil ruku na stůl.
A teď k socialismu (budu pěstovat). Nebudu tu rozebírat otázky široko daleko, ale co si vzpomínám, neměli jsme v té době špatné zdravotnictví. Co jsem tak slyšel od známých, dokonce i cizinci k nám rádi jezdili a nechali se (bolševiky, hanba, fuj) léčit a vyléčit. Takže kam jsme zase udělali krok po roce 1989 v tomto směru? Myslím si, že správným ne. (Rozeberte si mě kobbro6556 nebo fili65RG).
A ta eutanázie? Pořád se o ní vedou spory, jestli jo, nebo ne. A jak jako s ní, a jak jako etika? A jak jako život? Bla bla bla. Možná za několik let uděláme další kroky správným směrem a všechny podobné otázky se ztratí a zůstanou jen dvě – v sanitce od lapiducha.
"Tak co? Dáme si kolečko po nemocnicích, nebo to férově ukončíme rovnou tady?"
