Emotikon

Víte co je Emotikon? Jestli ne, tak já do včerejška taky ne. Je to vlastně označení pro smajlík, což mě trochu zklamalo, já si představoval jiné věci.

A jak jsem se k němu dostal? Inu, psal jsem si v diskuzi s jednou paní, a psal a psal, a ne vždycky jsme si rozuměli, a trochu jsme se hádali, a ona nastavovala bojovně prsa, já zase pomyslná ramena (pak jsem zjistil, že žádná nemám), a jak jsme si takhle psali, psali a psali, došli jsme k tomu, že by ode mě chtěla nějaký emotikon.

Asi jsem nejprve nechytil kontext, a tak mi hlava začala šrotovat, co to ta ženská po mně vlastně chce. Když jsem si na netu našel, že je to smajlík, už jsem pochopil, jak to celé myslela, ale zase mi bylo smutno, že to není to, co jsem si myslel.

A já jsem si myslel hodně věcí – většinou i slušných.

A tak jsem si myslel, že emotikon je psaní o něčem, co není na blogu komerční. Takže ne Islám, uprchlíci, vláda, Babiš, Zeman, Kalousek, ti ostatní gauneři, zlodějny – nýbrž prostě to, o čem se někteří tady bojí psát, protože jsou s karmou kamarádi a ono vám to kolem hlavy přeci jenom líp sviští (jako na kolotoči, že), když v tom jedete za pětadvacet a víc než za nějakejch ubohejch sedm a míň.

Emotikon už zavání tím, že by měl být něco jako umělecký, prostě taková Švarcovina:

Psaní jsou slova, co nám ubíhají pod prsty a mizí

Nevím, proč mě tvoje zraňují, a moje tebe mrazí

Proč musíme se hádat slovy namísto polibky

Ty jsi tam a já tady

Místo toho abychom šli spolu na hříbky

Emotikon jako prase, ne – no jo já vím, vás tohle nezajímá, vy holt potřebujete:

Na hranici kamenem, v jiné zemi kamenem, a nikde chlebem

Uprchlík běží a hledá svoji novou zem

Kterou pěkně pekně ojebem

V srdci zášť, v obličeji maska zoufalství

Ruku už svrbí představa zbraně a touha vandalství

Tolik nesprávných tu kolem je

Z jejich lebek budou koleje

Přímo do pekla

Spokojení? Máte svoji dávku emocí, a karma fičí.

Nebo jsem si řekl, že by emotikon mohl být něčím ze života – to taky letí, třeba to, jak mi včera na Moráni vynadala bába, co tlačila vozík s ještě starší bábou, a stěžovala si, že jsem jí nesundal plošinu.

"Ale paní," říkám, když jsem došel k ní ke třetím dveřím (to jsou ti, kde nejsou schody, a proto důchodci s berlemi zásadně jimi nenastupují) "to si musíte zmáčknout plošinu, jak já to mám vědět. Když jste nastupovala, tak jste ji taky nechtěla!"

"Nehádejte se se mnou," spustila na mě baba jako na malýho kluka, a já byl tak vedle, že jsem jí ani neřekl, aby laskavě změnila směr mluvy, páč nejsem její fakan. "Nehádejte se mnou, já to mačkala!"

Načež jsem jí vysvětlil, že kdyby zmáčkla, rozsvítí se mi kontrolka v kabině a zazní bzučák.

"Nehádejte se se mnou, všichni jste líní jako prasata!" řekla paní a hned na refýži rozjela debatu s podobnou, stejně mrtvou dámou, která souhlasně přikyvovala a mě probodávala pohledem.

"Tak to jsem tady za debila!" řekl jsem a vrátil se do kabiny.

Já vím, emotikon, blogersky to musí vypadat jinak:

Včera se mi stala zvláštní věc. Vynadala mi paní v tramvaji. Hrubě. A já si uvědomil, že za tohle všechno může Zeman. Vždyť on přivedl hrubost, vždyť on je takový arogantní, on se nám vysmívá. Pane Prezidente, odejděte. Za Klause tohle nebylo. To by mě ta paní rovnou okradla. A za Havla. To by mě tam podříznul nějakej propuštěnej vrah, jehož bychom museli litovat, že se nedokázal začlenit, more.

A sakra, zase poběžím na poštu se složenkou s penězi pro Národní vdovu. No nic. Prostě je to s emotikony těžké. Takže radši půjdu pro svoji dávku emocí na linku 16. Tam to emocemi jenom bublá. Zvláště v tom úseku mezi Lehovcem a Kotlářkou (při špičce až do Řep).