Dobře, nejdřív důvod proč nerušit. Možnost vyspat kocovinu a léčit popáleniny z čarodek. Stejná „symbióza“ dnů jakými jsou Silvestr a Nový rok.
A nyní ty důvody proč ano:
Schizofrenie demonstrantů
Na Prvního máje se po léta pořádají demonstrace za cokoli a kohokoli. Tamti demonstrují proti tamtěm, tamti od tamtěch zase pro ti těm, co jsou pro tamty, no a nakonec ti, jež nejsou pro tamty, se porvou s tamtěma. Každý rok to samé.
Správný demonstrant během svátečního dne může stihnou dvě, tři demonstrace. Často se nekonají daleko od sebe a stačí přebíhat. Tím však vzniká ona schizofrenie.
Vezměte si chudáka demonstranta, který nejprve láteří komunistům, že jsou komunisti. Jak čtyřicet let (a víc) prasili tuhle zemi, jak nás nutili milovat Sovětský svaz, až nás tím nutili ještě k mnohem horším věcem.
A potom demonstrant přeběhne jinam a tam se demonstruje pro EU, jak je dobrá, jak ji máme milovat a ctít, a jak máme chápat, že nám prospívá, i když se nám to nezdá, a třikrát sláva EU – a k tomu ještě jednou sláva NATO.
Jenže to už aby šel, poněvadž demonstrací je hodně a na té další se zase protestuje, aby nám nevládli multimilionáři a miliardáři, a vůbec všichni …áři. A není to spravedlivej svět, když chudák jenom dře a nic z toho nemá, ani byt – a třikrát hurá udřený dělnický třídě.
Chudák demonstrant ani netušil, jak od první demonstrace proti komunistům přešel na jejich stranu a stal se bolševikem, poněvadž začal demonstrovat a žádat to, co už napsal Marx ve svém manifestu z roku 1848.
Život je kolotoč a my jsme v něm. Politika je jako móda a móda se dělá tak, že házíte věci do pytle nebo do velkého prádelního koše, a když je koš plný, otočíte ho a začnete brát od shora.
Jen ten svátek zrušte.
A tady je další důvod proč.
Vzpomínáte si? Najednou ne, že jo?
Když je svátek prvního máje, lidi tak nějak začnou vzpomínat, jak ho trávili před mnoha lety. Před těmi mnoha lety. A to není dobře. Kolikrát si totiž ani nevzpomínají na to, co bylo, ale mají na paměti, co určitě nebylo.
Může za to kouzlo. A víte jaké? Óóóóbrovské.
Největší kouzlo se zmizením neudělal David Copperfield, nýbrž Československo po roce 1989. To takhle dáte na podium milion více členů Komunistické strany, hodíte přes ně červené sukno – a fuk. Jsou pryč. Zmizeli. Ale kouzlo není dokonalé, dokud není celé, a celé je, pokud se ti lidé zase někde objeví. A fuk. Už jsou tu disidenti, lidé trápení zločineckou ideologií, podnikatelé, čestní občané, vzorné matky a kolem dokola lidičky, co zrovna házeli kytičky.
To je ale kouzlo, co?
U některých fungovalo jenom takové malé kouzlo. Nezmizeli, nýbrž jen zapomněli. A ja jaj. To je smůla. Třeba zapomněli právě na to, jak slavili Svátek práce kdysi. A když jim řeknete, že třeba v průvodu, to je ale oheň na střeše. Ale fuj.
Víte, já tam byl. Já na to nezapomněl. Jednou s maminkou, jednou s tatínkem. Bylo mi pět a šest. S maminkou jsem dostal od krásné pionýrky mávátko. Ta pionýrka si to nepamatuje, já ano. A víte co, jak jsem dneska pochopil, byl jsem tam s rodičem sám – plus tedy celé ÚV. Nikde nikdo, kolem ani noha. Najednou si nikdo nevzpomíná, nikdo neslavil, nikdo nejásal, nemával jak o život. Nikdo.
A pokud někdo ano, tak nejásal, aby se to ÚV líbilo, ale z plných plic ječel hesla, po kterých se celý systém hroutil jako domeček z karet – budliky budliky budliky.
A tohle kouzlo zapomnění je pro nás moc špatné. Moc moc moc. Víte, když chcete mít budoucnost, ne že nesmíte minulost zapomenout, to ne – ale musíte s minulostí umět vyrovnat. Přiznat si ji. Nehrát s pravdou šarády. Pravda je sice otrhaná a chudá holka, ale pořád je.
Asi by to chtělo takovouto rovnici:
Ano, udělal jsem chybu, dělal jsem to a to, a bylo to špatně + ale poučil jsem se, nesmím se víckrát nechat zblbnout, můžu jinak = mohu na něčem stavět, do budoucna
Jenže my to máme takhle:
Já, co já, jako tam jo, jste debil, pane, to Vy jste tam byl, já vždycky proti nim + ale dejte mi pokoj, já moc dobře vím, kdo a co a vy že jo, na to bacha, no no no = Ha, prošlo mi to, můžu dělat další křivárny a můžu lhát pořád!
A tahle první rovnice opravdu funguje, stejně jako ta druhá:
Můj spolužák stál jednoho krásného dne v ještě krásnější pionýrské uniformě u pomníčku posazeným do zdi ČKD ve Vysočanech a já ho šel rozesmávat. Nepovedlo se mi to. Řekl, ať jdu někam, a já šel, protože kamarád uměl judo, a já ne.
Před pár lety jsme se setkali. Na srazu. A hele, kouzlo. Nikdy nebyl v té zlé organizaci. Nikdy nestál u pomníčku a nikdy za odměnu nejel do Lidic. To se ale dějí věci.
A to šlo pouze o stání u pomníčku. Teď považte, že byli lidi, kteří měli nějakou funkci nebo chodili udávat. To se holt nepamatuje hodně.
A tak i z tohohle důvodu bych zrušil tenhle svátek, abychom nemuseli vzpomínat, co jako bylo, když to jako nebylo, ale nakonec to bylo.
A teď hlavně proč ho zrušit, a to je ten důvod největší?
Láska na jaře je pouze pro živočichy s krátkou dobou březosti
No jo, Mácha a Máj. Četl jsme ho dvakrát a nepochopil, učit jsem se ho musel kousek jednou, a taky jsem to nepochopil – za to jsem nezapomněl, jak jej předříkával jiný můj spolužák:
Byl pozdní večer, první máj.
(dramatická pauza)
Večerní máj, byl lásky čas
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj
(delší, dramatičtější pauza)
A na topole podle skal
Zelený mužík zatleskal
Učitelka netleskala a my se divili, poněvadž text se neshodoval s textem v čítance, což nás vyděsilo. Zase nějaké změny. U Máchy.
Víte, ono Mácha. Já jednoho znal, jezdil v Motole. Mácha byl kanec. Tedy jako ten Mácha od Máje, ne ten z Motola, o něm toho moc nevím. No proč si to jen neříct. Byl na ženský. Jako Fučík (to jsem nevěděl, my jsme se o něm učili věci, až jsem si myslel, že někdo takový ani penis nepotřebuje).
Češi mají velkou a častou vlastnost mnohé lidi (významnější) jaksi zbožšťovat. Brát jim vlastnosti lidské, a naopak dávat ty lepší, vznosné. To děláme, ať nám vládne kdokoli. Jako bychom se báli mít vzory v obyčejných lidech.
Takže pusa, pod rozkvetlým stromem. On tohle sice Mácha nerozjel, (ani Fučík). Strom, květ a žena je cosi až archaicky pohansky vzdáleného, daleko od našeho světa, ale díky Máchovi se na prvního máje pod stromem vídáme, třebaže hádám, že někdo jako on pod tím stromem dělal něco jiného, o čem by Prima ve Zprávách reportáž nedávala a počkala si s ní až do Krimi-zpráv.
Líbat se mají lidi každý den, a nejen jeden den v roce, případně tři, když bereme v úvahy jmelí na Vánoce a novoroční přípitek.
Já bych svátek na první máj jednoduše zrušil. Nedemonstrovalo by se, nevzpomínalo, nehledali se stromy. A klidně bych slavil až svátek druhýho. Lidi by si prvního stejně vzali volno, aby se vzpamatovali z ohně a alkoholu a druhého pěkně odpočívali doma s rodinami.
A nemít svátek hned za sedm dní, ale za šest, se taky někdy může hodit. Člověk není několikrát za život naštvaný, že to vyšlo dvakrát na víkend.
Ačkoli, to by se pak klidně pro sichr mohlo slavit až třetího.
Byl pozdní večer
Třetí máj
Večerní máj, ničeho čas
Ke klidu zval klidný hlas
V prázdnotě jenom stál
A na topole podle skal
Zelený mužík zatleskal
