Duel starosty Vyškova s panem Cavalim – je to nová válka o válku?

Jinak bych já diskuzi mezi panem starostou Karlem Jurkou a předsedou strany Roma Luma panem Marcem Cavalim před paní Pavlínou Wolfovou na CNN Prima News nepopsal.

Netřeba blíže popisovat téma, o jaké šlo, neboť z úvodního odstavce a jiných mých článků je zřejmá podstata debaty, a jelikož samotná její podstata je na základě vnějších vlivů pro mě jako popisovatele na hraně – budu raději popisovat dopad.

Podstata problému je zřejmá – dokážeme-li se postarat o tisíce až desetitisíce a více uprchlíků, proč nám dělá potíž postarat se o skupinu o velikosti o něco více než jeden tisíc?

Už samotná otázka je odpověď. Nejspíš samotná skupina nechce, aby o ni bylo postaráno jako o ty ostatní.

Z úst pana Cavaliho jsem se dozvěděl, že pro určitou skupinu lidí je potřeba zvláštní komunikace.

Teď napíšu něco, čím někoho potěším – a to, že jsem si vědom, že tahle komunikace potřeba je.

Mnoho lidí, kteří mě třeba ani v životě neviděli a třeba ani mě neznají, Vám zaručí, že jsem totální hlupák a člověk nemající o světě přehled a patlající svoje cancy na základě duševní choroby a sníženého libida – já jsem se podobných lidí, a nebylo to jenom letos, já si s nimi dopisuji už dlouho (oni sice mi odpovídají na něco jiného, ale komunikace to pořád je), ptal, co si myslí, že je základem nedorozumění mezi dvěma určitými skupiny mezi námi.

Pokud někdo napsal odpověď, což nebylo často, tak to teprve byly cancy, kde duševní inkoust byl vyschlý a pero povadlé. Všichni to hodili na souseda, protože oni nic, oni muzikant, a mluvili něco o kosmických tělesech jako je Slunce, nebo sluníčkáři, teď nevím.

Pravda je taková, že základ všech dnešních problémů vzniknul na dvou místech – Druhá světová válka, a potom hlavně 11. listopad 1958, kdy začal platit zákon "O trvalém usídlení kočujících osob".

Pro nás jenom den – pro některé den, kdy skončila šest set let dlouhá kultura.

Zamyslete se nad tím chvilku. Šest set let. V klidu se nad tím zamyslete a nebojte se, ještě napíšu něco, co některé lidi nadzvedne.

Vzít někomu kulturu, to je druhá nejhorší věc po zbavení života, kterou můžete národu udělat. Pokud bych měl ve zkratce popsat část té kultury, vzpomenu na slova svého profesora češtiny ze střední školy, který ji z přelomu 19. a 20. století popisoval takto:

"Bylo to jako by dneska do vesnice dorazila TV Nova se svou show a Petrem Rychlým. Lidi najednou věděli, že bude veselo, že se pobaví a na několik dnů nebo týdnů dostane jejich vesnice cizokrajný ráz. Ne každá vesnice to chtěla, a ono se to tolerovalo, ale těch, kterých to chtěli, bylo vždycky dost, a tak je tam pustili, a přitom věděli, že tahle zábava je bude stát několik slepic, stejně tak že několik místních děvčat pod hvězdnou oblohou pozná, že vášeň umí být žhavá."

Později přišla revolucí svoboda, přičemž se časem zákon o usídlení zrušil, a přestože jsme si mohli dělat co chceme, a někteří to bohužel dělat začali, spolu s čímž jsme zahájili boj za slavnou Evropu, ať jsme chtěli nebo ne, některé věci se nevrátily. Nebyl čas, řešily se dopady staré třicet let – a do dneška se nevyřešily.

Kultura potřebuje svoje místo, svůj vývoj. Pokud ten vývoj přerušíte, už nenavážete. Jestli o tom potřebujete důkaz, podívejte se na indiány v Americe a jejich začlenění do společnosti.

Strýček mé exmanželky žije v Kanadě (nevím, jestli je naživu, možná ho roztrhal medvěd, což by nebylo tak zvláštní, protože nám vyprávěl, jak mu tato zvířata běhají kolem baráku a občas klepou na dveře). Jeho žena byla dcera náčelníka – bylo to stejně romantické, jak to zní. A nebylo prý jednoduché, aby jako bledá tvář získal požehnání x jejích bratrů k sňatku.

Více než neuvěřitelné historky nás teď bude zajímat, jak strýčka zklamal pohled na život tamějších indiánů. Říkal, že kdo se nezapojil do společnosti, automaticky byl na okraji. Indiáni dostávali od státu rentu, díky níž nedělali, popíjeli a i fetovali. To není už tolik romantická představa, protože už od Karla Maye víme, co dělá s myslí ohnivá voda.

Pokud Vám to něco připomíná, je to stále obraz toho, co se stane, když přerušíte tok vývoje kultury národy.

Zpátky k debatě na Primě.

Pan starosta Vyškova opatrnými výrazy naznačil, že společně s občany města nesouhlasí s umístěním některých uprchlíků, kteří, jak jsme si řekli na začátku, žádají jiné zacházení než uprchlíci jiní.

Pozastavte se nad tím, co se teď právě stalo a co je teď ve hře – ne to co si myslíte. Ve hře je ta možnost, že se začnou mezi uprchlíky dělat rozdíly – něco takového rozjede kolotoč, který už nikdo nezastaví, a ten se pak urve sám a lidi na něm to bude bolet.

Pan starosta, a to taky zmíním, musel použít vskutku opatrné výrazy, jelikož některé věci nemůže stále v ohledu na jeho funkci říct, poněvadž není nic horšího než následný pokrytecký tlak pístu svědomí jiných, kteří by ho za určitá slova pranýřovali.

Měl jsem z debaty pocit, jako by druhá strana naznačovala, aby Vyškov dal uprchlíkům, co chtějí, a potom se s nimi naučila žít. Bohužel z té strany, a to mě mrzelo, zaznělo i slovo rasismus.

Slovo rasismus je univerzální. Otevírá dveře, lidi se vám po jeho zmínění začnou klanět, někdy řeknou i to, co byste do nich neřekli,, že řeknou a máte je pak za to radši, když klečí – ale dejte si bacha, přestože je to slovo univerzální, neplatí všude a jsou místa a případy, a já jsem se s takovým případem setkal na Palmovce v Non-stopu, kde za slovo o rasismu, nesprávně mířeném, může někdo dostat do huby.

(Podnik neměl lékárničku, což považuji za chybu, takže jsem jednomu účastníku diskuze o rasismu ošetřoval ránu vodkou – a on vůl si ránu pořád lízal.)

Je pravdou, a tu žádné straně neodpírám, že je potřeba forma zvláštní komunikace, ale (a to už je opět na hraně), nejde tak o komunikaci samotnou, ale o to, co druhé straně oznámí. Podle mého, už by se mělo říkat, že třebaže jsme si vědomi, že existují jiné formy kultury, vedení života, odlišné zvyky (my to víme, my nejsme hloupí), my jsme už země, která je demokratická v té formě, že očekáváme, že příchozí buď svůj způsob života přizpůsobí nám – nebo ať si hledá jinou zemi, kde k němu budou podle něj přívětivější.

Budete se divit, ale tohle funguje v USA. Tam jsou kočující Romové dodneška, a nejsou chudí. Víte, proč to tam funguje? Protože tam je na jejich kulturu prostor. My už tady prostor na tuhle kulturu nemáme. Taky si myslím, že už jsou i lichá slova o tom, že bychom měli pořád sklápět zrak nad tím, že kdysi někdo podepsal určitý zákon a do teď za to platit. To nikdy nedopadne dobře. Jakmile se někdo ukazuje jako víc na základě chyby, a to i mezi uprchlíky z války, což je opravdu obrovský paradox, nikdy to nedopadne dobře.

Na závěr Vám řeknu jednu zajímavost. Jeden člověk, blízký tomuto článku, mi kdysi něco vysvětloval o válce. V tom zmínění rovněž napsal svoji myšlenku, že někdy než se s někým dlouho dohadovat, je lepší dát někomu do držky. Já vím, že v tomhle případě této komunikace mezi dvěma kulturami by to on nepoužil – no dobře, aspoň doufám, že ne – ale lidé by si měli uvědomit, že pokud se nějaké rozdíly zase začnou dělat, tuhle komunikaci někdo použije.

A není vůbec jasné, která strana jako první.