Důchodová čekárna na naději a na smrt

Včera jsem byl u doktora a v čekárně čekal na recept na prášky. S výjimkou jedné slečny s jakýmsi formulářem jsem byl nejmladší. Ostatní byli senioři a pohled na ně mě nenaplňoval optimismem o spokojeném stáří. Byl jsem skoro vyděšený.

Nedávno jsem tu v jiné záležitosti zmínil setkání s japonskými turisty v galerii Fénix, kteří vyrazili na večeři do thajského fast foodu a okukovali barevné obrázky se zaručeně exotickým jídlem. Nejspíš se divili, avšak vypadali spokojeně. Nejstarší Japonec (mohlo mu být šedesát, ale klidně i sto, u nich to přesně nepoznáte) vtipkoval se svojí ženou a druhým stejně starým párem, a jestli jsem se v představách nespletl, jeho žena mu pravděpodobně dokola hubovala, aby toho blázen starej už nechal a koukal se umravnit, nebo to doma na něj poví Yukimu Harašovi. Japonec toho nenechal a byl stále spokojený jako hravé medvídě, Haraša neHaraša.

Vyjeli si za hranice všedních dnů. Co tak slýchám a vidím, hodně zahraničních důchodců to dělá a na sklonku života cestují a užívají si. Čeho přesně nevím. Dobrodružství, poznatků, toho klidu, že nemusí v pět vstávat do práce nebo života.

Vím, že náš tuzemský důchodce na tohle nemá ani pomyšlení. Tedy pomyšlení možná má, avšak situace kolem a kolem ho naučila držet se při zdi a svá sladká pomyšlení směrovat k nižšímu měřítku skutečností. Někdy se tak ptám, kdo z českých důchodců si může dovolit cestovat? Bývalí politici? Podnikatelé na odpočinku? Rodiče politiků, rodiče podnikatelů, které děti nezabily?

Jak jsem se tak rozhlížel po čekárně, nikdo z přítomných na daleké cestování nevypadal. Šaty u všech starší, boty sešlapané, vedle sebe igelitové tašky s vytahanými uchy. Hlavy trochu předkloněné, oči se málokdy vyhouply na úroveň kliky na dveřích do ordinace. Nikdo se s nikým nebavil, jen jeden stařík mokře chrchlal (takové to kašlání, kdy nevíte, jestli mu s kašlem nevyteče záplava něčeho slizkého).

Když podobné důchodce vidím, vždycky se ptám, kde se co podělalo? Před dvaceti, možná před patnácti lety by nikoho z nich nenapadlo, že takhle skončí. Tu čekárnu možná tušili a byli si ji schopní i představit, ale představovat si ji ve vetchých šatech s drobnými mincemi v kapsách, kdy i korunové mince se stávají důležité, to nejspíš nechtěli.

Já mám vlastní představy o stáří méně jasné. Rozhodně si je nemaluju jako miliardář s artritickými kostmi vyhřívaném na karibském sluníčku (do politiky se nechystám a nepodnikám). To cestování v něm rovněž nevidím – ale chtěl bych obdivovat Japonsko a český fast food v Tokiu, kde jede na dračku Knedlí vepřů zelííích, které připomíná tři části různobarevné krupicové kaše.

Spíše se bojím, abych nešel do práce. S artritidou se blbě drží páka tramvaje, nehledě na fakt, že se zákalem se špatně kouká do výhybek, a celkově nemáte z jízdy takové potěšení.

Z přemýšlení mě vytrhlo vrznutí dveří. Vyšla vždy usměvavá sestra, podala mi recept a já poděkoval. Zase zašla dovnitř a zavřela dveře. Staří v čekárně vzdychli. Nejspíš už by to chtěli mít za sebou.

Šel jsem chodbou ven a kolem na lavicích u zdí posedávalo mnoho staříků a babiček. Mlčeli a čekali. Asi tušili, že na smrt. Já odešel ven z polikliniky čekat na naději.

Na jejímž konci je smrt tak jako tak.