Před dvěma měsíci jsem si povídal s mladou paní. O depresích, o čem také jiném v mém případě. Byla na tom podobně jako já, jen se na věci dívala z ženské strany. Dohodli jsme se, že nebudeme na starosti myslet a napíšeme raději nějakou povídku. Já slovo dodržel, ona zatím ne. Ale to nevadí. Někdy myslíte právě nejvíc na to, na co myslet nechcete, a do ničeho jiného se vám moc nechce.
Tenhle duchařský příběh začíná trochu jinak než běžné příběhy o strašidlech. Vůbec nejsme na strašidelném zámku na špičce skály, ke kterému z jedné strany vede klikatá cesta skrze křoviska a pokroucená torza stromů, jejichž dutiny skrývají netopýry a houkající sovy, a z druhé strany je příkrá stěna kluzká jako sklo se dnem ukrývajícím se v neproniknutelné tmě plné výkřiků a stenů bytostí z jiného světa. Jsme v panelovém domě, naprosto obyčejném, na sídlišti, připomínající králičí kotce pro lidské králíky, co jako nějakou náhodou touží mít hromadu sousedů ve všech světových stranách a při otevření okna mohou přát dobrý den pěkně z očí do očí a ještě se podívat, co se děje v soukromí někoho jiného – jestli se někdo nemá náhodou líp než vy sám.
Ani nezačíná takovými typickými úkazy doprovázející nadpřirozené jevy. Nesetkáte se s padajícími knihami z moderních knihoven, rušením televizního signálu, kdy ve ztrátě ostrého obrazu najednou zahlédnete siluetu tváře, případně uslyšíte zvuky sténání s výhružkami, že se brzy stane něco strašného. Zapomeňte na podivné obrazce z lega, co se jen tak stvoří a najednou vidíte podezřelé blízké datum a vedle něj křížek z červených kostiček ne nepodobný kříži na hřbitově.
Zapomeňte na magnety na ledničce, pohybující se po bílé stěně, až na vás jukne nápis DROM případně MÍTÁRV ES ÁJ – nechtějte podivné stavy mysli, kdy ležíte v posteli a najednou v nohách postele cítíte něčí nohy, které šlapou v rytmu bugy bugy, místo toho, aby se prostě zastavily a nebohá duše konečně kápla božskou a řekla, co doopravdy chce.
Ani s dětmi nepočítejte, které zničehonic přiběhnou do postele rodičů a s pláčem líčily jejich setkání s podivnými bytostmi, co nemají nic lepšího na práci, než že po čtyřech lezou po stropě, obracejí hlavu kolem dokola jako vývrtku, cení zkažené zuby a dělají hu hu hůů.
Děti v tomhle případě nic nemusely dělat. Byly svým způsobem delší dobu vystrašené dost i bez strašidel, pokud ovšem za strašáka nepovažujete zprávu, když jim maminka Eva oznámila, že táta s nimi už nebude bydlet, protože jaksi odešel za jinou maminkou (tohle si Eva chtěla odpustit, ale nakonec to prostě nedokázala a řekla věci, jak jsou, třebaže si přísahala, že oběma dcerám řekne lehčí verzi s pouhým odchodem), a i když je tatínkem stále, bude teď trochu přespolní.
Ani Nikola a ani Iveta se hned nerozbrečely. Možná to bylo i trochu zvláštní, ale jejich věk osm a deset spíš než slzy přivolal záplavu otázek začínajících na Proč a Jak, a ačkoli Eva na ně většinou znala správnou odpověď, ta odpověď byla natolik správná, že se malým dětem prostě nedokázala zodpovědět.
Nebýt milující matkou, nebo se nacházet v momentálním duševním stavu plné upřímnosti, přímo hraničící s hysterií a šílenstvím, mohla dcerkám vyprávět pohádkový příběh o paní z obchodní galerie, kam tatínek šel nakupovat vánoční dárek, a paní prodávala spodní prádlo, bohužel zrovna v den, kdy si tatínek usmyslil, že po letech udělá mamince radost a namísto domácího spotřebiče (i když také koupil moderní tyčový mixer) překvapí manželku kvalitním spodním prádlem a noční soupravou dohromady za více než dva tisíce korun – měl vše připravené do detailu, dle mužské logiky nákupu ženských potřeb, opsaná čísla cedulek, zvláštní rovnice, jimž chlap nikdy zcela neporozumí, a takto vybaven došel do obchodu, neštítě se pomoci prodavačky se silným mejkapem, která ráda vypomohla nejen s výběrem, ale i s představou, jak vypadá živočišná chemie a úsměv a pocit, který jste už dlouho neviděli a nezažili.
Všechno ostatní už byla červená knihovna říznutá hollywoodským dramatem nominovaným na tři Oscary. Tatínek odešel o čtvrt roku později. Když nesl dva kufry, připadali mu nejen lehké, nýbrž i šťastné.
I přes potencionální možnost manželovi znepříjemnit za jeho zradu život se Eva v otázkách různých mstí a odplat držela zpátky. Nechovala se jako zhrzené hrdinky telenovel, kterým manžel říkal opovržlivě šuk festivaly TV, a neléčila nenávist vůči muži tím, že by ihned padla do náruče a do postele nějakému lovci osamělých nadržených dušiček, a v několika po sobě jdoucích orgasmech, s nimiž Eva, neměla problém, se v duchu vysmívala manželovi a jeho cukrové panence s přehnaným mejkapem, jako by na ně zpoceným tělem a ústy otevřenými pro vzdechy a vášeň křičela: "Podívejte se, vy mizerové, jak já to taky umím! A vsadím se, že ještě líp!"
Naopak. Její myšlenky se tímhle směrem vůbec nedostávaly, a spíš než na něco špatného (v jejím obraze naopak barvitě pozitivního), se její duše otevřela pro smutek, pro upřímný smutek. Pro smutek, jaký cítí zamilované ženy, jejichž zamilovanost sice již minula hranice prvotní vášně, kdy mozek zaplaví přívaly endorfinu, a svět pohltí nečekané barvy a amorové s kulatými nahými prdelkami hrají na trumpetky árie lásky, avšak stále v nich zůstala láska, kterou poradci v otázkách manželství přirovnávají k citům, jež chováme k nejlepším přátelům na život a na smrt, a jsou pro manželství tou nejlepší alternativou pro dokonalý vztah.
Eva svého nejlepšího kamaráda, jehož příjmení nosila, měla ráda hodně. Třebaže jeho tragický úlet nemohla přijmout s pokorou (se stejnou jako to dělají některé ženy v přihlouplých románech psaných vůči ženám bojácnými muži, v nichž ženy mužům jejich novou lásku a nevěru přejí, a dokonce sami se považují za viníky jejich "odbočení"), a na adresu manžela padlo mnoho nevybíravých slov, pořád ho milovala – jako nejlepšího kamaráda.
V manželství existuje stupnice hodnot, kterou si sice manželé tolik nepřipouštějí, natož aby o ní hovořili či se s ní kdekoli chlubili, stupnice, vzniknuvší po letech manželství a ukazující u jednotlivého partnera důvod jeho setrvávání ve společném vztahu. Stupnice je vlastně jednoduchým ekvivalentem otázky, proč se vlastně máme rádi. Kdyby se o stupnici otevřeně diskutovalo, což se zase tak často nestává, nejčastěji by se na vrcholku žebříčku objevoval důvod – protože se máme rádi. Byla by to přesně ta odpověď, kterou očekává ten druhý partner, a vy ji očekáváte od něj, přičemž dobře víte, že vrchol patří jinému bodu.
Ono prosté "máme rádi" může přirozeně zahrnovat spoustu důvodů. Třeba děti, proč ne, třeba společný majetek, proč taky ne, třeba výhody, které ze vztahu vzniknou, třeba v podobě mladé blondýnky, která se usmívá vedle rozklepaného milionového stařečka v se zkroucenýma rukama jako háky napadené artritidou a svorně tvrdí, že se oba milují tou nejčistší láskou, jež hravě překoná i sedmdesátiletý věkový rozdíl a zástup chorob ve starcově lékařské dokumentaci.
Buď jak buď, a je jedno, jak má každý tenhle svůj neviditelný žebříček partnerských hodnot poskládaný, s odchodem toho druhého většinou body na předních místech zmizí jak odfouknuté jarním vánkem.
Zkušenosti z doby dávné (ne tak dávné, aby myšlenky nepřtrvávaly ve svých fragmentech i dnes) ukazovala tenhle žebříček trochu jinak než dneska. Bylo zvykem, že na rozvedenou ženu se převážně koukalo jako na něco ne příliš obvyklého. Ne přímo zvláštního, to ne, ale v době, která přála rodinám a ženy ukazovala jako ty členy rodiny, na nichž sice rodina stojí jako na základním kameni, avšak nemají tolik práce jako mužská rodinná součást, se rozvedené matky snadněji stavěly do polohy těch žen, co si nevážily onoho daru být základem státu a ve svých rozmarech často utíkaly od rodiny k jiným mužům a zneužívaly důvěry svých protějšků.
Tahle doba byla vůči ženám zvláštní. Považovala je za samotný vrchol důvodů pro spokojenost, skoro je glorifikovala na podobu polobohyň a osob, jimž patří veškerá úcta ve smíru – ve skutečnosti však toto smýšlení bylo jen jakýmsi dogmatem, který se nedodržoval a ženy spíš zastávaly podobu těch na druhých kolejích, kterým sice možná patří úcta a nebo pocty, ale ženy je přijímají v s unaveným úsměvem, celkem po právu vyčerpané, a namísto oslav s muži by raději dali děti k babičce a šli spát o hodinu spát dřív, aniž by měli náladu na šmajchlovaní.
V té době byl žebříček důležitosti pro vztah jiný než dnes. S rozchodem si ženy mysleli, že ztrácí jakous takous jistotu v podobě opory mužského protějšku (neboť bylo všem neustále vtloukáno, že bez chlapa to nejde a chlap je prostě lepší a je třeba to tak brát, ať se nám to líbí nebo ne), že najednou vše půjde hůř nejen finančně, ale hůř i společensky, neboť rozvedená žena s dětmi za prvé na nějaký společenský život neměla náladu (práce a výchova dala zabrat, a pokud žena po rozvodu děti nedostala do péče, nekoukalo se na ní jako na rozvedenou ženu, nýbrž jako na nějakou strašlivou stvůru, co ani nemůže mít děti u sebe), a za druhé je muži ve svém pohledu nabídky a poptávky považovali za zboží druhé kategorie, neřkuli jako zboží ohmatané, použité, jež se dá použít ke svému účelu, ale i když je levnější, je u něj potřeba počítat s určitými omezeními, co u čerstvého zboží nenajdete.
Ženy tehdy měli svůj žebříček jiný.
Dneska se sice také mluví o podpoře, ale aby někdo jakousi měrou vyvyšoval tu mužskou nad onu ženskou, to už je jen pro několik zapšklých chlapů, co si pořád myslí, že muž patří na lov a ženská do jeskyně, aby udržovala oheň, případně do projevů antifeministických spolků, kde vesměs ošklivé a zakomplexované ženy, malé hnědé myšky, co jsou šťastné, že nakonec urvali staršího partnera s poloviční erekcí, prohlašují dále muže za pány tvorstva a ve svých děkovačkách, ne nepodobné těm, co doprovází předávání cen, popisují muže co by dobyvatele ve všech možných odvětvích.
Eva svůj žebříček důležitosti měla úplně jiný. Oporu v něm měla, avšak nepatřila k hlavním bodům kdesi na pomyslném vršku. Její vztah ke svému nejlepšímu kamarádovi byl jiný. Ano, byl otec jejich dětí, stvořitel a vychovatel to ano, ale byla si dobře vědoma, že tuhle funkci mohl zastávat kdokoli jiný, kdyby na to přišlo. Stačilo, aby jeden den před dvanácti lety se několik událostí stalo jinak, a otcem se mohl stát někdo jiný a někdy jindy – o to nešlo.
Ale Evě šlo o něco jiného. Dávno věděla, že její muž má jiné přednosti, a ne takové, kde, by kamarádkám povídala o tom, jak je její muž hodný, že ji nemlátí, že ji netrestá za připálenou večeři, nebo pokud by šlo o něco méně extrémního, že její muž se chová slušně, že nekrká a na počkání se nešťourá v zadku, a když na něj přijde větřík, nesměje se tomu jako malý blbeček a rukou si nemává u zadku, aby alespoň na chvilku ucítil, jak uleželý odér stvořil. Ani nevyprávěla pikantnosti s intimního života – nemusela si hrát na rybáře, který přehání s velikostí vytaženého kapra, aby druhý rybář ukázal víc a třetí úplně nejvíc, a veškeré vyprávění se proměnilo na grotesku, kdo dál ruce od sebe a hovor o okurkách nakládačkách se změní na povídání o okurkách salátových, táááklhle dlouhých a tááákhle tlustých.
Kdepak. Eva tohle nikdy povídat nemusela. A to opravdu důležité nikdy kamarádkám říkat nechtěla, protože nepotřebovala.
Její muž měl něco jiného, něco, co se dostalo hodně vysoko do žebříčku a s jeho odchodem to zmizelo. Tvořilo to několik drobností, které ale dohromady poskládaly obrovskou a krásnou věc. On byl na některé věci citlivější, a to se Evě líbilo. Tak líbilo, že se dá říct, že to přímo milovala.
Tu jemnost a pochopení, které jsou dohromady v určitých případech potřeba, u něj zažila jako u prvního. Před ním chodila s několika muži, dva z nich dokonce milovala, sama by řekla, že přímo vroucně, ale žádný z nich neměl onu drobnou věc.
Ta věc se špatně popisuje, zvláště mužům, kteří svoje hodnoty ohledně toho, jak zaujmout ženu, mají částečně oproti očekávání posunuté, nebo zvrácené. Jejich kouzlo osobnosti je založeno na očekávání síly nebo drsnosti, zatímco je očekáván pravý opak.
Tenhle trik Eva zkoušela na všechny, a krom posledního, nikdo neuspěl. Vždycky k tomu triku byla potřeba pohoda. Žádné bouřlivé ovzduší před nebo po hádce, nebo ve chvílích, kdy jeden z partnerů neměl náladu a jen tak ze slušnosti se choval mile, i když z něj skoro kapala touha zalízt si do hluboké nory, usadit se v ní, popřípadě v ní řvát, jak je celej svět k posrání.
A když byla pohoda, a oba seděli vedle sebe na sedačce, a třeba se dívali na televizi, nebo si některý z partnerů četl, Eva se pohnula a schoulila se do mužského klína, a prsty třeba hladila přes látku trička mužskou bradavku a jen tak se dívala zespoda a cítila tep srdce a třeba i teplo a vůni protějšku a užívala si ty chvíle, kdy si představovala, jako by se do sebe vpíjeli a byli jedno tělo a jedna duše, jak by to napsal nějaký romantický básník.
"Proč ty chceš furt jenom mrdat!" ozvalo se po několika vteřinách a Eva pochopila, že její spojení duší nefunguje tolik, jak si představovala. Ne že by všichni partneři byli natolik neotesaní a sprostí, to ne, ne každý použil onu invektivu ke slovesu, které sice ve slušné formě nezní tolik přímočaře, ale muži jej používají neradi, neboť ono silnější výrazivo je pro ně dostatečně mužné. I když ostatní nemluvili sprostě, zeptali se na to samé. Prostě to nepochopili, proč se Eva do nich vložila a vychutnávala si je. Nepochopili, že žena má i jiné chvíle, kterými vyjadřuje svoje city, a nemusí to být zrovna formou hekání a přirážení na tuhý penis.
Nikdo z nich to nechápal. Jen ten poslední.
U něj ten svůj trik na odhalení muže s pocity a city udělala po dvou měsících, u sebe doma. Už spolu bydleli a oba věřili, že to bude napořád. Někdy napořád může trvat jen roky. Lehla si do jeho klína, prsy se jí trochu zhouply, a prsty ho hladila po krku, On klidně dál sledoval řádky v novinách. Neřekl ani slovo. Ani noviny neodložil. Ani jí nepolíbil, což by mohlo znamenat jakousi předehru k sexu (ach jo, zase chce mrdat), jednoduše jej zůstal a možná cítil, jak ona do něj teče celým svým bytím a láskou. Pomalu ji hladil levou rukou ve vlasech a nevědomky jí splétal novy a novy miniaturní culíček.
V té chvíli se do něj doopravdy zamilovala.
A teď to bylo pryč. Ne ta láska. Ale ta pravda, že někdo, do koho jste se mohli jen tak dostávat skrze jeho city a pocity je pryč. Odešel a nezbyly po něm ani vzpomínky. Jako by obráceně umřel. Osoba zůstala, ale pocity zmizely do nenávratna.
Hodně času po jeho odchodu trávila v sedačce. Ne v té, na které se do něj zamilovala. Už dávno měli novou, žlutou, za velké peníze. Ale i tam mockrát v něm ležela a užívala si ten pocit, že je něčím víc, někým daleko větším, než kdokoli jiný. A teď tu nebyl. Párkrát měla pocit, jako by ho zase cítila. Ne tělo. Ale ty city a pocity, co ho v té chvíli formovali do obrazu dokonalého partnera. Trvalo to chvilku, jako by jen záblesk, a hned to bylo pryč. Jako by přeci jen po něm tady něco zůstalo. Ale bylo to tak slabé, že to nemělo sílu, aby to stvořilo jakýkoli nový pocit.
