Nemohu říci, že bych se výsledkům a stylizaci obnovené pěvecké soutěže nějak divil – taky si myslím, že ani není obnovená, ale že jenom vynechala.
Nic zásadního kromě reklamy na pana Janečka neukázala. Dohromady pořad připomínal roztomilou nováckou show, u níž se může (ale nemusí) sejít celá rodina, táta si dá pivo, mamina víno, děti cumlají sladkou limonádu, plus je na stole mňamka na posílení chuti.
Pan Řezník při obdržení ceny řekl pravdu a byl za ni "po právu" hned pohaněný. Je tou pravdou, že když se kouknete na přední místa umístěných, že se v oblasti naší hudby nic neděje. My jsme země stálic, u nás se nové talenty prosazují těžko, a asi vám nemusím říkat, že aby mladý nebo i starší člověk uspěl, potřebuje hodně štěstí, a ještě víc známostí – nebo postačí, aby rodiče něco ředitelovali, pak se už ouškem chytíte.
Ženy to měly vždycky o chloupek jednodušší. Sice je předchozí věta na tři roky v kriminále, ale takhle to chodilo. Kolikrát talent k umu byl o něco nižší než talent k něčemu jinému.
Vzpomínám si na historku, která se nesla světem, a to o soutěži, kde hrály roli nejen vědomosti, ale i nápověda, kterou si soutěžící přivedl do studia. První soutěžící si i na tehdejší poměry přivedl dobře rostlou ženu, svěží jak jarní vítr, ale s pohledem letní bouře, s nepřehlédnutelnými přednostmi v oblasti hrudníku. Byla sice úplně blbá, ale uměla být blbá krásně.
Druhý ze soutěžících si přivedl staršího pána, kterého vedle ženy představil slovy – Tohle je univerzitní profesor, je šerednej jak noc, ale mluví deseti jazyky.
Jak soutěž dopadla, o tom už se nemluví. Spravedlnost by chtěla, aby cena padla na půdu akademie, ale spravedlnost a vkus moc spolu nekamarádí, tak hádám, že kouzlo ženy stvořené jak z výrobního pásu hračkářské firmy Mattel udělalo své.
Ale zpět ke Slavíkům. Talenty to nemají jednoduché – už jenom ten samotný začátek cesty, když o vašem talentu v jiných soutěžích rozhoduje někdo, o kom pochybujete, že nejen že umí zpívat, ale o zpěvu vůbec něco ví, ale v soutěži vás přesto kritizuje, jelikož dobře vypadá a zná ředitele větší firmy.
Pan Řezník měl pravdu, že když si pustíte rádio, v němž jede střední proud, ze zahraničí slyšíte čas od času něco nového, myslím jako nového zpěvákem nebo nového pokusem, jak hudbu uchopit – a u nás, Bílá, Kabát, Gott, Bartošová, Michal David, Zagorová atd.. Pořád stejná jména a pořád dokola. Takže je pravda, že hlasovat o umístění v pěvecké soutěži, jako je Slavík, musí nejvíc věkové skupiny, kterým podobná jména přirostla k srdci.
A to my Češi umíme si nechat někoho přirůst k srdci a dělat z něj Boha – než udělá něco, abychom ho pak odsoudili a řekli, že jsme ho nikdy neměli rádi.
Můžete namítat, že Řezník také vyhrál díky hlasům, ale silně pochybuji, že by mu je posílal někdo ze skupiny 50 plus (můžou být tací, proč ne, ale ne tolik), který si dává Pana Au a směje se u toho jako cvok (já tu písničku mám rád a za tu větu beru veškerou zodpovědnost).
Pan Řezník si šel vyrovnat účty, a proč taky jako ne – mě někdo obrat o sto papírů, taky nad tím nemávnu rukou. Taky chápu jeho větu, aby mu už posluchači neposílali do dalších (možná) ročníků své hlasy. Je mu to věřím.
Vzpomínám si, jak jednou o něčem podobném mluvil i Karel Gott, když přebíral cenu. Pamatuju si, jak říkal, že už by bylo dobré, aby příští rok nesoutěžil, že by se ledacos ukázalo. V tu chvíli jsem mu zatleskal. Jenže mu zatleskali i diváci v sále a božský Karlos bohužel propadl síle okamžiku a svá slova vzal zpět, řka že to tedy za rok ještě zkusí. To mě trochu tenkrát zklamal.
Řezníkova slova si zajistila pískot, jak to tak u nás s pravdou bývá, a taky samozřejmě kritiku. Hned jí využila slečna Bagárová. Inu příležitosti se chytají. Ovšem na rozdíl od Řezníka mluvila hloupě (nepochopila, proč má masku, to si mohla zjistit), hned ho mírnými invektivy urazila, a namazala všem kolem sebe tak tlustou vrstvu medu kolem rtů, že se ani mluvit nedalo. Dalo se jenom tleskat a já se divil, že ne vestoje.
Kšeft je kšeft a reklama v televizi k nezaplacení. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit, že někoho pochválíte, zvláště když nemáte jistý zítřek. Ale zase si říkám, že dřív na takovou reklamu stačilo jenom stát rovně, trochu se natočit bokem, hezky se usmát a světu se ukázat. Kolikrát je to lepší než začít mluvit.
Ostatně řeč těla je univerzální jazyk, který vám dokáže vzít ta vaše přímo z úst. Nebo vás donutit tleskat. Ale pak alespoň na rozdíl od jiných případů víte, proč zrovna tleskáte.
