Dopis z druhé strany ohledně vrácení majetku

Můj včerejší příspěvek, hovořící k problematice vrácení "církevních" majetků, vyvolal oboustranné emoce – tak i tak, dolů i nahoru. Jak jsem si všimnul v diskuzi a jak řekl můj přítel, článek ťal do živého, leč několik čtenářů jaksi nevěnovalo pozornost napsaným slovům a pouze se věnovalo vlastním emočním proudům. Ale co se dá dělat?

A tak jsem si řekl, že se dá dělat to, že se na příznivé vlně ještě svezu, tentokrát odlehčeně (je sobota) a podívám se na problematiku z jiného úhlu. Říkal jsem si, že by bylo dobré dát řeč s někým, kdo vidí problém v jiném světle, kdo se cítí právem dotčený všemi těmi hádkami o domy a pole a směje se skrze slzy beznaděje. A zadařilo se. Sice byly dvě hodiny ráno, ne vhodný čas na dlouhá vypravování, ale tu paní u mostu přes Rokytku potkávám často a trochu si i povídáme, když čekám na noční tramvaj, a tak jsem se dneska ráno zeptal a vida. Místo článku je z toho skoro zpověď.

Rád bych ještě upozornil některé ze včerejška a Oni ví, koho myslím, že si netřeba lámat hlavu se čtením celého příspěvku a rovnou přeskočte do diskuze a napište třeba: Idiot, Debil, Neznalec historie, Komunista, Satanista, Kokot, Vagina a Tramvaják. A je to. A klikněte si na jinou dávku emocí

Z podivné staročeštiny přeložil a upravil P.H.

Komu: Vysokému církevnímu hodnostáři

Věc: Vrácení majetku.

Vážení,

dovoluji si Vás upozornit na fakta ohledně vrácení našeho majetku, do jehož výčtu patří mlýn, pozemky úrodné i neúrodné, kus lesa, na deset tuctů pytlů mouky a mé dvě nezletilé dcery.

Léta páně 1508 jsme nedaleko Prahy vlastnili mlýn, který jsme spravovali s manželem a dcerami Bětou a Jankou. Že jsme se museli ohledně svého hospodářství dostatečně otáčet, snad nemusím připomínat, a dřeli jsme toho léta ještě víc, jelikož bylo úrodno a kdekdo z blízkého i dalekého okolí právě u nás nechával zpracovávat obilí. Mohlo za to, že jsme po okolí rozhlásili, že na mletí děláme slevovou akci a přidáváme pytle zdarma.

Muž Kuba si totižto novotu nenechal vymluvit a nepochopil ani, že jsme široko daleko jediný mlýn v okolí. Kuba se nad tímto nepozastavil a pro váhu vlastního moudrého uvážení mě pro jistotu dvakrát zmlátil, abych pochopila, že slevové akce jsou dobrá věc a časem se určitě chytnou.

Ale chci spíše mluvit o kněžích z města, již dobrá duše přátelsky upozornila na naše vysoké zisky, a posléze nás oni navštívili s dotazem, zdali nehodláme slovu boží přispět a zajistit si výhodné místo v nebi, neboť i spravedlivý Bůh dle posledních znamení svojí přízeň rozděluje podle tíhy pokladnice. Manžel Kuba, jelikož si na svaté lidi netroufl, pro jistotu před jejich zraky zmlátil jenom mě, řka, že si s Bohem tuto záležitost vyřídí později osobně.

Svatí muži se ještě dvakrát zeptali, zdali si nechceme naše mínění rozmyslet, načež jsem odešla z dosahu, protože toto léto bylo skutečné náročné a hloupých otázek po jeho dobu bylo víc než dosti, až jsem modrásky na těle přestala počítat.

Manžel i já (bohudík) jsme záležitost považovali za vyřízenou. Kněží z města se neukázali a místo nich přišli jako na zavolanou dva mladíci, kteří žádali práci a nocleh. Přišli k ruce, a jak jsem později pochopila, nejen k mlýnu, ale i k našim dcerám.

Řeknu vám, že vědět, co se za tím skrývá, ani bych nečekala na muže a hnala je svinským krokem až k Wysotschanům. Jenže se stalo a bylo hotovo.

Z mladých pomocníků se vyklubali dva počestní a bohabojní mniši, zaskočení chováním mých dcer, což však vyplynulo až později z výslechů, které přišly po hlasitém nájezdu na náš mlýn jedné poklidné noci. Musím podotknout, že nevím nic o tom, že by se mé dcery po nocích měnily v kočky a v netopýry a schválně mnichy odrazovaly od počestných myšlenek. Co já vím, přemlouvat se holenkové ani nedali, a radovali se ze života, až budili slepice.

Tehdy po půlnoci k nám do mlýna vtrhla banda zakuklenců v přilbách, pořád křičeli a házeli nás z ložě na podlahu, dokola opakovali, dolů dolů a nohy od sebe a ruce za záda, a za nimi v závěsu šli kněží a pořád se modlili, ruce sepjaté, a dovolávali se nebes, a s tím přestali, až když vešli do pokojíku za ložnicí, kde leželo v truhlách naše vydřené bohatství. To se modlitby jako kouzlem proměnily na radostné pomlaskávání a chvála chvála. Pak si nepamatuju nic. Dostala jsme po hlavě, a přestože jsem zvyklá, upadla jsme do bezvědomí.

Výslech a proces nebyl dlouhý. Sice jsem ho celý prokřičela bolestí, ale při zpětném pohledu považuji za štěstí, že nikdo nic neprotahoval a touto cestou bych ráda poděkovala vyšetřujícím, že mě netrápili a po několika zlomených kostech a dvaceti procentech popálené kůže (plus dvě znásilnění) ze mě dobrovolné přiznání dostali a já se celá spokojená nechala odvléci na hranici.

Za pět set let se na vlastní upálení díváte jinak. Tenkrát to sice bolelo a já z toho řvala jak protržená, ale v okamžiku, kdy Vám plameny sežehnou kůži na nohách, a vy na chvilku zahlédnete vlastní zčernalé kosti, přestáváte vnímat. Nechci se pouštět do zbytečných popisností, v pozdějších létech v záhrobí přestanete to špatné vnímat a uvědomíte si, že jste pro lidi z okolí udělali hezkou taškařici a zpříjemnili jim sobotní odpoledne před večerní zábavou v hostinci v Hrdlořezech.

Nechci se zvlášť chlubit, ale moje mladší dcerka Janka byla za své upálení vybrána do záhrobní soutěže Smrt si hledá talent. Během umírání křičela opravdu krásně. Ječela jako pominutá, až z toho tuhla krev v žilách, a kůže jí hořela překrásným modrým plamenem, do něhož stříkaly červené jiskřičky jejího škvařeného tuku. Lidé z toho šíleli a skandovali v nelidském řevu podobnému funění saně.

Starší Běta umírání naopak odflákla. Nikdy se jí do něčeho pořádného nechtělo. Prostě se brzy nadýchala kouře a udusila se, než jí plameny olízly. Taky mnoho lidí zklamala.

Co manžel, nevím, od smrti jsem ho neviděla, ale prý byl oběšený až o několik měsíců později. Nějaké zlé duše však tvrdí, že život dožil jako konfident ve výslechové službě. Ani bych se nedivila, ruku měl pádnou a nápady taky.

Zcela určitě vím, co se stalo s mlýnem. Nebylo to složité. Zabaveno, přiděleno novému majiteli, který měl přátele na správných místech. Pravda, ob čtyři generace se opakovalo to samé se zatýkáním a dalším zabíráním, ale okolo roku 1820 to přestalo a byl na léta klid.

Pak jsem si ale myslela, že zničehonic zasáhla nějaká vyšší moc, tedy jiná vyšší moc, ne ta která mě poslala do záhrobí, abych jako praštěná chodila po hrázi potoka a dělala whůů whůůů jako sova padlá na hlavu – ale jiná vyšší moc, která vyhnala tehdejšího majitele a na vrata nalepila pásku s nápisem Zabaveno státem.

Pak se nedělo vůbec nic a mlýn zpustnul, aby byl za poslední léta rozebrán a na našich pozemcích se postavila obydlí. Z tisku, pohozeného na konečné tramvaje nedaleko, jsme se dozvěděla, že církev nyní žádá navrácení majetků zpět. Nerada bych se do toho pletla, ale považuji za správné připomenout, že majetek patří mně, potažmo mým dcerám, třebaže ty straší v zahraničí na základě výměnného pobytu záhrobních bytostí.

Snad je slušné upozornit církev, že se mi za celých pět set let za justiční omyl nikdo neomluvil a historie ze mě dělá na půl šílenou mlynářku a čarodějnici, která se s potomky proměňuje v netopýry a kočky a straší v okolí Rokytky. Nechci nikoho soudit, protože mě rovněž za posledních pět set let nikdo nesoudil, což mi o celém významu a chronologického postupu života a smrti bere drobet iluze, ale Vám také není v jednom kuse připomínáno, že máte ne nejlepší chvíle v historii, a poslední léta se veřejnosti projevujete jako milí, ublížení, kteří prosí, prosí a žádají spravedlnost.

Podotýkám, že pokud Vy, chci ji taky. Pravda, asi podotknete, že pět stovek let je dlouhá doba a mnozí zapomněli a už se nevyplatí na nic vzpomínat a otvírat stará zaprášená fakta – a na to já řeknu, houby, jenom vzpomínejte, sami máte pro sebe člověka, který je skoro dva tisíce let mrtvý, vzpomínáte na něj v dobrém a křivého slova proti němu neřeknete.

A jestli všechno dopadne ne nejlépe, prosím Vás alespoň, abyste se o naše (moje) pozemky a statky starali (když Vám tedy nestačí ty nebeské, o nichž tak hezky vyprávíte), a neprodali je hned prvnímu zájemci, co zacinká měšcem a vínem. Jak vy tomu jen říkáte: Ano, správně, nekopejte tunel – a radši místo toho lopatou opravte hráze, aby v létě nebyly povodně.

Marie Bordina Klutner