Dochází nám čas?

Konec roku se blíží, a jak to vypadá, všeobecně, všem nám dochází čas. Lidé kolem mě viditelně zrychlili a už nejsou uspěchaní, ale přímo letí a jejich životy připomínají šmouhy na barevném pozadí. Už nějak jsem si na to zvykl, protože jsem si musel zvyknout. Pospíchám jako ti ostatní okolo, i když si namlouvám, že ne.

Ale co, všichni se tváří podobně. Jediní, kdo nespěchali, byli naši tenisté v Davis Cupu – a dobře udělali. Nespěchali a mají hotovo. Pánové, děkujeme. Každé podobné vítězství nás zahřeje na srdíčku a trochu se cítíme líp.

A taky bylo vidět, že díky tenisu najednou nespěchali i druzí. Třeba politici. Zatímco se v neděli večer těsně po vítězství objevily zprávy, že se strašně, ale strašně moc spěchá na podpis daňového balíčku, celý víkend jim byl spěch ukradený a jejich tváře (ne neřeknu ksichty, jako někdo jiný) jsem viděl v hledišti tenisových utkání.

Páni politici nespěchají jako my. Jejich čas plyne jinak a průběh onoho času je přímo úměrný hodnotě, o kolik potřebují někoho oškubat. Nevím jak Vám, mně to alespoň léta tak připadá. Pokud je potřeba zvýšit platy, ani nepostřehnete diskuzi, jelikož všechno proběhne tak rychle, že si rázem myslíte, že rychle se přeci i pes vy......

Jenomže jak jde o něco jiného, to jsme si zvykli na stojaté vody a hráze a přehrady, a to je najednou lenost, to je tíha, toto nejde, toto dře, to se tak rychle nemůže, poněvadž to by se člověk-politik roztrhal.

Navzdory jinému času našich politiků, ten náš utíká pořád rychleji, a mně připadá, že se nezadržitelně blížíme k hodně pevnému bodu, o nějž se zarazíme, o nějž se doslova rozplácneme, a veškerá nahnaná rychlost bude rázem proti nám a zmáčkne nás a rozdrtí.

Ne teď nemám na mysli proroctví konce světa na sklonku tohoto roku. Já patřím k těm, kteří na podobné propočty nevěří, a ve svém životě jsem zažil konců světa a předzvěsti totálního zničení, že by to v Hollywoodu vystačilo na sezónu katastrofických filmů, a možná i dvě. Dokonce se domnívám, že se 21. prosince (nebo 23., pořád se některé skupiny nedokáží dohodnout) nestane nic výjimečného, tedy co se naší planety a jejího trvání ve vesmíru týče. Možná budu mluvit jinak, až se budu držet na zohýbaném klandru, pod ním se moje tramvaj propadá do ohnivé hlubiny (pokud jsem v práci), a do svistotu plamenného ohně budu vykřikovat "Já tomu nevěřím, já tomu nevěřím – možná v té chvíli některé věci přehodnotím, ale asi se tak nestane.

Teď vynechám otázky naší planety a budu mluvit o nás v rodném kraji. Spěcháme ke konci všeobecnému, tudíž je jedno, jestli se ptáte na konec fyzický, nebo ten filozofický. Jestliže se ptáte na ono fyzično, tak se rychle ničíme vším, co nám přijde pod ruku. Jíme hrozné potraviny (já na ty lepší prostě nemám), dýcháme svinstva (na to taky nemám, ale dělám to), a klidně by se mohlo pokračovat dál a dál, až bychom udělali výčet všeho negativního a oddychli bychom si, protože jak se zdá, v našich končinách stále přetrvává zvyk, že když problém pojmenujeme, máme napůl vyhráno, a polovina zase není tak špatná, tak proč to kazit tou druhou polovinou, v níž bychom problém řešili a třeba neuspěli. Takže raději zůstáváme na půli cesty.

A teď ta filozofická rovina. Ona vesmírná síla, o níž se večer po zatažení občas bavíme ve výpravně, a třebaže na nic nepřijdeme, odcházíme domů tak nějak víc rozjaření pocitem, že jsme na správné cestě vlastní duše. A teď vážně: nebudu říkat, že lidi jsou na sebe ve spěchu zlí. Že se ujala jiná filozofie, a to nauka ostrých loktů, bez nichž údajně nemá člověk šanci přežít a je bez nich odsouzen na přežívání někde dole. Vůbec se mi nelíbí, že se ztrácí morálka, že si právě z ní nikdo nedělá hlavu, a jestliže někdo o ní hovoří nebo podněcuje k jejímu plnění, je označen za slabší povahu se zastaralým myšlením.

Spěcháme, pořád spěcháme. Nechci říkat, aby se to nedělalo, nechci používat klišé, které dostáváte mailem a čtete je v podobě příběhů o nepospíchajících stařenkách, co jsou chytré jako Sokrates, a bojí se rakve. Neříkám to, protože spěchám s Vámi. Je to setrvačnost. Spěchám, i když nechci, ale nedokážu ani přibrzdit. Čím víc spěchám, můj čas je kratší. Jste na tom podobně?