Doba je doba a každá má to svoje stejný

Říkal mi nedávno jeden starší chlap. Na sobě džíny, tričko s logem Miami Dolphins, starší tenisky. Seděl na lavičce na zastávce a užíval si jarního, skoro až letního sluníčka. Na lidi okolo koukal s úsměvem, jako by ho nic na světě netížilo, a jen tak nemělo.

Jo, doba je doba. Každá má to svoje stejný. A vůbec se nic nemění, a pokud jo, je to jen pohled na věc. Komunisti nekomunisti, ta doba před lety měla to svý. Něco bylo, něco ne, jak to tak chodí. Někdo nadával, někdo ne, záleželo na místě, odkud se člověk na tu dobu díval.

Kdo měl v hlavě vymetýno, bylo mu všechno jedno, a byl v pohodě. Komu to myslelo, udělal se pro sebe, komu to myslelo jinak, šel bručet, a když mu to i potom pořád myslelo jinak, šel bručet znova, ale to už se nedivil.

Jo vítali jsme. A pořádně. A my uměli vítat, až nás z toho v krku bolelo. Půlka chtěla, čtvrtka ne, ale musela, aby je někdo neprásknul, že to nechtěj, no a poslední čtvrtka tam šla kvůli tomu, aby věděla, koho druhej den prásknout a udělat mu v životě dusno. Takže jsme se všichni hezky sešli a bylo veselo, i když hádám, že pro každýho kapku jinak.

A že politika je svinstvo? A kdy nebyla? Politiku si lidi vymysleli jen proto, aby určovali, co je správný a mohli řídit svět. Když jsem jako fakan šáhnul ve škole holce na prsa, dostal jsem facku – když jsem vysvětlil, že to dělám jen proto, že chci bejt jednou doktorem, omluvila se mi a ještě jsem si sáhnul znova. To je politika. Blbý omakávání právě dostalo vizi.

Na jedný straně ty dobrý, na druhý ty špatný. Jednoduchý jako facka. Skoro jako když si děcka hrajou na kovboje a indiány. Když jsi rudej, nemáš rád kovboje. Pokud si tě vybrali kucí s koltama, jdeš po krku indiánskejm. To je jasný. Stačí si jen vybrat, nebo se někam zařadit. A pokud ti to nechutná, tak to nežer, a běž si hrát jinam. Ale neboj, hlad ti dlouho nedovolí stát někde mimo hru, a jeden nebo druhej ti rád chleba dá. Žádnej strach, dobrej muži. A jestli se ti mezi nima nelíbí, ono se to zase otočí.

Lidi toho nakecaj tuny. Ale porád zůstane jen u těch řečiček. A aby taky ne. Každej má svejch starostí dost, a až na drobný události se toho u nás za posledních padesát let moc neděje. Jo, párkrát jsme se sešli na náměstí, to jo, ale dneska se z toho dělá, jako bychom tam stáli ob tejden a dělali velký věci na počkání. A vsadim se o co chceš, že spíš lidi dostaneš na náměstí spíš kvůli hokeji než pro nějakou vzletnou myšlenku.

Tenhle národ trpí malostí, to jo, vo tom žádná, a víš proč, protože malej je. Ještě se nenaučil to, že kočka si taky nedělá vítr z toho, že není tygr, a nepochopil, že i číča má svoje místo na světě, a jen si to místo musí najít a bejt na něj hrdá.

Kdepak. Ještě se budeme muset spoustu věcí naučit a pak je používat. Pohled na věc se nemění.

Jel mi autobus, tak jsem šel, a než jsem vystoupil, nějak jsem si to převedl do svý noty:

Ani tak se se nemění pohled na věc, jako spíš na světovou stranu. Je to stejný jako dřív, jen jsme se jako hrdý národ otočili čelem, kde jsme před tím stáli zády, a na druhou stranu vystrkujeme zadek. Žel jako obvykle jsme to udělali jen proto, aby nám ten zadek z jedný strany někdo nakopal, a z druhé strany usměvavým obličejem ryli v zadku někoho jiného.

Aspoň že je hezky.