Diskuze nad tím o tom dole

Pan Nikodém byl na své pravidelné dopolední vycházce a koukal se po světě, a to ne proto, aby se z něj radoval, ale aby si na něj postěžoval.

Pan Nikodém si na svět stěžoval rád, protože skrze stížnosti jako by on sám pro sebe získával na vážnosti, neboť podle něj, ten, kdo vidí chyby a umí o nich mluvit, si zaslouží vážnost širokého okolí.

A tak může jeho vážnost mluvit o štěstí, že hned na začátku procházky pan Nikodém narazil na velkou věc, která ležela na chodníku, přesně v jeho prostředku, jako by ta věc uměla geometrii. Jako by se tam uprostřed vystavovala, naparovala, jako by se tam uprostřed holedbala svojí velikostí a volala do světa – tady jsem a tady mě máte, a tak se mnou musíte počítat.

„No co to je todle?“ ptal se nahlas pan Nikodém a rozhlížel se kolem sebe, aby ukázal svoji důležitost, protože si právě postěžoval.

„No to je snad...,“ pokračoval ve výtkách, „to snad není ani možný! No to se po-dí-vej-te!“

Slova zaslechla paní Jalovcová, důchodkyně, která si nikdy na svoje procházky nezapomínala brát hůlku s okrasnou rukojetí a modrou gumovou podložkou, to aby dobře nesla její váhu, a hlavně sebevědomí. Nebyla náhoda, že na vycházku vyrážela ve stejný čas jako pan Nikodém a šla nedaleko něj, jelikož i ona byla ráda, když svět věděl, že ona patří do jeho středu a v blízkosti pana Nikodéma se dostávala do středu velmi často.

„No co to je todle,“ řekla rovněž paní Jalovcová a už stála vedle pana Nikodéma, přičemž modrým gumovým špuntíkem klepala do chodníku, jako by ťukáním, byť přes špuntík neslyšným, přivolávala další pozornost, jakou si podle ní taková věc zaslouží.

„No to je snad...,“ pokračovala paní Jalovcová, „to snad není ani možný! No to se po-dí-vej-te!“

Pan Nikodém byl rád, že má publikum. Pan Nikodém měl vůbec publikum moc rád. Pan Nikodém se stavěl do role umělce, který svým hereckým partem chce poučit každého, kdo si to zaslouží, a potrestat ty ostatní. Rozdělení měl pro to prostá. Kdo mu tleskal, zasloužil si od něj uznání, kdo ne, potřeboval pořádně poučit, aby dotyčný hned věděl, s kým má tu čest a co si kdo k němu může dovolovat.

Paní Jalovcová byla taky ráda, že jí někdo poslouchá. Byla to pro ni milá změna od toho, že ráda poslouchala sama sebe. Taky byla hrdá na to, že když sama sebe poslouchala, tak se nikdy nepohádala, jak vždycky měla pro sebe názor pevný a nikdy se nemusela urazit, ani jít pro ostré slovíčko, poněvadž sama sobě při poslouchání rozuměla.

„No co to je todle!“

Tuhle větu teď neřekl ani jeden z nich. Jako by ji řekl nějaký duch. Zazněla, jako by ji přinesl vítr. Ale vítr ji nepřinesl, ani ji neřekl duch. Řekl ji pan Waldemar, který měl ve zvyku komentovat věci v rychlosti, aby zbytečně na sebe neukazoval, a tak kolem dvojice prošel rychlým krokem, řekl svůj názor, který byl k nerozeznání od těch dvou, a rychle zmizel za rohem.

Po protějším chodníku šel pan Kapka. Neměl na spěch. Procházel se hezkým dnem a hledal, kde by o něj kde stáli, protože byl rád, když někam patřil a viděl kolem sebe podporu.

Často přes den přebíhal od skupinky ke skupince. Vždycky v ní zjistil o co běží, začal přitakávat a dávat za pravdu a byl rád, že někde je, že někam patří, a dělal to tak dlouho, dokud neuviděl větší skupinku, do které by mohl patřit. To pak většinou řekl, že nikdo kolem nemá pravdu a už běžel k jiné skupince, aby zase přitakával a zase dával za pravdu a byl rád, že patří k zase o něco větší skupince.

Pan Kapka přišel ke dvojici, odposlouchal, o co běží, a když už věděl, hned spustil:

„No co je todle no to je snad no to je snad to snad není ani možný no to se po-dí-vej-te!“

Pro jistotu vše zopakoval dvakrát, aby si snad pan Nikodém nebo paní Jalovcová nemysleli, že má jiný názor.

„No co to je todle!“ ozvalo se od pana Waldemara, který zase proběhl okolo, ale neudržel balanc a zakopl o obrubník.

Všichni se k němu ohlédli.

„Ne! Ne!“ křičel pan Waldemar, zakrývaje si prsty tvář. „Nekoukejte na mě. Ne! NE!“ A jak se zvedl, rychle zaběhl za roh.

Ke skupince přišel pan Feld. Člověk vysoký a vzpřímený, v obličeji tvrdý a bez mimiky, jako by ho právě vytesali na piedestal velkého a správného člověka.

Podíval se dolů a řekl:

„Vím, komu to patří – patří to člověku bez charakteru, jenž se nám mstí za svoji zamindrákovanou osobnost. Nic se mu v životě nepovedlo, je neúspěšný, z rozpadlé rodiny, je zahořklý a nikdy z něj nebude dobrý člověk!“

„Neúspěšný, rozpadlý!“ zavolal pan Waldemar a hned zmizel za rohem.

Všichni pokývali hlavou.

Pan Feld říkal, že založí organizaci, kterou tu ošklivou věc odklidí, a hned rozdal vizitky s číslem účtu. Ostatní za vizitky poděkovali a jeden druhému slíbili, že hned finančně přispěje.

Dorazil trafikant Shneider. Všichni ho znali, neboť vždycky povídal o tom, jak je potomek sudetských Němců a dokola mluvil o tom, jak jeho předci trpěli a nikdo je neměl rád. Lidé ho poslouchali, protože přítomným rozdával staré časopisy zdarma. Pan Shneider se podíval se na věc dole, pak po ostatních, a vyprávěl, jak mu nějaký pán kdysi řekl, že jako sudetský Němec by neměl tady být, a on si to moc bral k srdci a považoval to za urážku.

Všichni přítomní pana Shneidera politovali. Pan Shneider se usmál, rozdal staré časopisy a odešel do svého krámku o dvě ulice dál.

Do ulice přišel pan Němeček. Spěchal do zaměstnání a neměl na diskuze čas. Ale skupinka ho zaujala, a tak se vmísil mezi diskutující a podíval se na věc dole. Pak se podíval po tvářích kolem a sáhnul do kapsy a vytáhnul igelitový sáček. Poklekl, podebral věc a zabalil a hodil ji do odpadkového koše.

„No toto!“ skoro zasténala paní Jalovcová hlasem, jaké mají dámy těsně před tím, než omdlí.

„Co si to dovolujete?“ zeptal se pan Nikodém zlostně a ukazoval na prázdné místo pod sebou.

„Dovolujete, dovolujete, dovolujete,“ opakoval pan Kapka.

„Jste zakomplexovaný tvor, pane Němečku,“ řekl pan Feld. „Nemáte žádné sny a trpíte mnoha společenskými mindráky, nemá význam se s vámi bavit.“ Dodal pan Feld a znovu rozdal vizitky a přítomní si slíbili, že přispějí.

Pan Němeček pokrčil rameny. Kapesníkem si čistil ruce a odcházel ulicí k hlavní třídě.

Pan Kapka se pomalu odpojil od skupinky, protože už nebylo o čem debatovat, a rozhlížel se po jiné. Pan Feld se rozloučil, všem popřál hezký den a připomněl číslo účtu a odcházel k cukrárně na rohu. Paní Jalovcová se smutným pohledem naposledy zabušila hůlkou a s jemnou otočkou vhodnou pro dámu odcházela pryč.

Pan Nikodém osaměl. Rozhlížel se po světě okolo a připadal si upuštěný. Dokonce si připadal zklamaný. Jako by v tomto dni pro něj něco ztratilo význam dočkat se večerních hodin.

Udělal několik kroků a najednou se mu tvář rozjasnila. Na zemi uviděl další tu věc.

„No co to je todle? No to je snad..., To snad není ani možný! No to se po-dí-vej-te!“

Paní Jalovcová se kvapem blížila a hůlkou se odstrkovala jako lyžařka. Ostatní v závěsu za ní.

„No co to je todle?“ říkala.

„No co to je todle?“ ozvalo se od rychlé šmouhy, která proběhla kolem.