Dialog s Anděly

Někdy příběhy přicházejí ze tmy, aniž si čtenář uvědomí, že se jednoduše začaly dít. Kolikrát ani nemají hranice. Tenhle je jiný. Stal se včera, přesně mezi 23.32 a 23.57.

"Vy máte křídla?" zeptala se dívka muže v autobuse.

Krom řidiče byli v autobuse sami (řidič se nikdy nepočítá). On neměl moc náladu na povídání. Cítil se jinak. Moc jinak. Jinak než kdy jindy. Cítil, jak mu na zádech přes bundu vyrůstají kosti a protahují se do délky a na nich rostou pera. Jinak to popsat neuměl. Nechtěl odpovídat, proměna ho šokovala, ale ústa se mu přesto otevřela.

"Mám, a není to pohodlný."

Autobus se řítil tmou a jako by sám sebe vracel do civilizace. Za chvíli se měl vnořit do světel Horních Počernic a pak na Černý Most, aby cestující předal poslednímu metru.

"Proč je máte?"

Nechtěl mluvit, ale něco nového v Něm ho k mluvení nutilo:

"Někomu jsem pomohl?"

"Bolí to? Jako mít je."

"Je to jen nepříjemný."

Ošíval se na dvojsedačce a snažil se opřít. Přestože krom dívky a něj nikdo jiný křídla neviděl, On je cítil. A vnímal i víc. Řidič v kulichu přemýšlel o své matce. Marodila. Ne vážně. Nemoc ho však zasáhla hlouběji do myšlenek a do vzpomínek, kdy s matkou tolik nevycházel – a vše vyústilo v otázky, kolik viny sám za všechno nese.

Levé křídlo se mu roztáhlo do uličky, pravé se opíralo o studené sklo. Zvláštní pomyslel si. Neviděl je, a přesto držela pravidla prostoru a třeba neprostupnosti hmoty.

"Vy je nemáte dlouho, že jo?

"Neprosil jsem se o ně."

Ten večer s ním začínal s jiným cílem. Neměl chuť pomáhat. Řešit. Vysvětlovat. Jenom si vyslechnout mužské starosti s těmi ženskými, pak se jim zasmát, svalit vinu na manželky a tchýně, a opít se do krásné podoby spokojeného světa. Jenže pak bylo něco jinak.

"A co jste udělal?" dívka si ho prohlédla – a to tím pohledem, jak vás sjede pohledem dolů a nahoru jako uličníka.

Aby taky ne. Když čekal na autobus, vyprovázející kamarádi nemluvili zrovna nejslušněji. Padala silnější sprostá slova a On je musel uklidňovat. Sám nevěděl proč.

"Jenom jsem pomáhal kamarádovi ohledně… No, ohledně. Však víte."

Věděla. Nemusel jí ani nic říkat. Věděla vše. Všechny pocity, sny, touhy, dokonce věděla rozhovorech mezi jím a ní.

Usmála se.

"Nebojte. Bude šťastná. Už ano. Dlouho nebyla, protože to neuměla. Ale teď už společný jazyk najdou!"

Mlčel. Misky jeho vah byly vyvážené. Na jedné straně radost, na druhé smutek.

A Ona:

"To se tak stává. Ale Vy taky nejste sám."

Nechápal, jak to myslela.

Pak mlčeli a až na konečnou vůbec nepromluvili. Po výstupu dívka zmizela na schodech směrem cestou k sídlišti.

Venku konečně křídla roztáhnul a pocítil úlevu. Jako by z něj spadla zvláštní váha, která se náhle rozplynula do světel nočních lamp.

Vešel na nástupiště metra. Na protější straně se na lavičce líbaly dvě dívky. Obě opilé. Říkal si, jak je to pro tuhle situaci pěkně kýčovitý prvek dnešní doby, který by se dal použít ve vyprávění. Alespoň by dostalo další rozměr. (Dramaticko sociální.)

Poté však na Něj zapůsobil jiný pocit. Láska. Obyčejná neobyčejná láska. Proč by se měla řešit, v jakých se vyskytuje podobách. Pokud je pravá je to jenom Láska. Křídla se mu chvěla.

Kolem Něj procházeli lidé a nikdo si ničeho zvláštního nevšímal. On skoro křídla nevnímal, jak se stala přirozená. Až na jednoho opilého mladíka v malé skupince opodál.

Díval se na něj, usmíval opileckým výrazem a nakonec řekl:

"Hele, volové, támhleten má křídla!"

To už však Jemu bylo úplně fuk.