Zatímco řidiči autobusů jsou před viry chráněni od prvních dnů karantény zavřenými předními dveřmi a páskami omezující vstup klientů, řidiči tramvají museli čekat.
Pravda ne všichni. Novější typy tramvají mají kabiny oddělené od cestujících a mají samostatný vstup. V Praze není však není vše nové, a tak se řešilo, jak docílit alespoň omezení přístupu klientů ke kabině těch ostatních tramvají.
Začalo to nálepkou. Viz foto.
Někdo si pravděpodobně myslel, že zpráva váženým klientům bude stačit. Asi si to myslel někdo, kdo vážené klienty tolik nezná. Nebudete tomu snad ani věřit, ale nálepka nezabrala.
Když se mi lepil svým zadkem na kabinu další občan, už jsem musel zasáhnout. Přeci jenom zdraví mám jenom jedno a DP bude mít radost, když zůstanu zdravý i nadále, abych v krizové situaci dál řídil tramvajový vůz a mohl za to dostat další poděkování od vedení.
A tak jsem vstal, otevřel kabinu a poprosil jsem pána, aby mi hýžděmi neluxoval dveře a jestli by mohl jít dál, protože se dneska necítím zrovna dobře. Nebudete tomu snad ani věřit, ale šel. On doslova utekl. On si snad myslel, že mluvím o nějakém viru – a já se necítil jenom dobře, protože přes roušky nevidím, jak se na mě lidi smějí a jsou rádi, že jezdím.
A jelikož nezabrala nálepka, přišla na řadu nálepka na podlahu, co vypadá jako čára, ale nebudete tomu věřit, zase to nefungovalo, protože vážený klient jako by měl hlavu pořád někde v oblacích a dolů se nedívá, takže čáru neviděl a už mi opět chtěl luxovat dveře kabiny.
Ode dneška se děje něco víc. Na přední dveře se dal provázek s cedulkou, že tudy vážený klient nemá nastupovat, že tudy opravdu ne, a je to nápad docela dobrý (i když zatím není na všech tramvajích, kde je to třeba), i když nebudete tomu zase věřit, ono to narazilo na jediný problém.
A ten problém je, že existují někteří lidé.
A ti někteří lidé si tuhle šňůrku pletou s cílovou páskou, a proto se stalo, že jeden vážený klient odešel dveřmi na Andělu i s ní kolem pasu, a jako by zrovna doběhl maraton a byl první, a za ním se hnal druhý, a to byl řidič, a pána prosil, aby mu šňůrku vrátil, a když ne šňůrku, tak alespoň tu cedulku.
A já šňůrku dneska ještě nemám. Ale ačkoli něco nemám, potkal jsem pana Ká, a pak Ká je strašně hodný, stejně jako jeho paní, paní Ká, a oba třeba šili zadarmo krásné roušky, a vůbec by se oba rozdali, a tak mi pan Ká dal gumu, abych si ji dal před kabinu a byl chráněný.
A já jsem si tedy gumu dal, a jak vidíte, držela dobře a lidi to chápali. Tedy, a nebudete tomu zase věřit, chápali to tedy někteří.
Protože jak vidíte na posledním snímku, někdo asi nemá rád, když nemůže do tramvaje nebo z ní dveřmi, které má rád, a tak s gumou udělal krátký proces, a dal mi tak najevo, co už vím dlouhá léta, že nějaký "švec" si tady nebude dělat to svý, ale bude hezky poslouchat a nanejvýš zvonit.
Ale tohle už mi nevadí, protože jsem u tramvají dlouho a lidi znám a lidi mě už nepřekvapí, a taky vím, že nemá význam se rozčilovat, a tak jsem na gumě udělal uzel a jedu spokojeně dál.
Je sice pravda, že guma nevydrží těch uzlů tolik, ale zase si říkám, a tomu snad nebudete věřit, že tolik těch lidí, co jim opravdu já a moje bezpečí vadí, nebude tolik, a dají mně a mé gumě pokoj.
Děkuju.
A děkuju všem, co jsou jako pan a paní Ká.
