Zní to jako titul westernu z padesátek. "Sedm nevěst pro sedm bratrů", "Dvě kulky pro tři hlavy", "Deset banditů a jeden šerif". A ona situace taky jako western z padesátek vypadá.
Musí se těm čtyřem jedno nechat. Kuráž jim nechybí. Možná jsem měl napsat soudnost, ale zase si říkám, že si musí, nebo alespoň měli uvědomovat, jak moc se jim něco nepovedlo, a třebaže se neobjevuje sebekritika nebo přísná slova na svoji adresu (může za to stejně Babiš, kdo jiný?), nějakým způsobem, a to snad kritickým, celou záležitost vnímat musí.
Ale třeba taky ne. Ono na kritiku je vždycky dost času. Na nic není tolik času jako na kritiku, a když na ni čas je, stejně už za to může někdo jiný, takže slova výtek nejsou ani mířena k sobě samým jako spíš někam jinam, kde se viník vždycky najde.
Zpátky k nízkorozpočtovému westernu, který stejně zaplatíme my.
Všechno nebo nic. Polední slunce pálí do ošlehané tváře a ta ani nemrká. Nemůže i to dovolit. Ten zlomek vteřiny by mohl rozhodnout. Na obzoru už krouží supi. Mrtví ještě nejsou, ale oni pach smrti cítí.
Přátelé, vsuvka stejně by mě zajímalo, jaký páky Ti čtyři na tu většinu mají. To přeci není možný, aby se jen tak sešli a řekli si – hele, jako my jsme čtyři, vás je víc, ale my si zasloužíme všechno, podle říkanky: Někomu málo, někomu víc – někomu o chlup méně, někomu nic.
Poslední, kdo měl na svět okolo takovou páku, že jim všechno mělo projít, byli Templáři, když se vrátili ze Svaté země a podrobili si najednou i papeže. A to byla doba, kdy změna na fialách nikomu nerostla.
"Gringo!" řekne muž, majitel očí ostrých jak břitva lazebníka.
"Hombre," řekne muž, který se objevil v prachu a v paprscích slunce, jako by se z nich zrodil.
"Chci čtyři,"
"Dám ti dva!"
"Řekl jsem, že chci čtyři. Chci, co mi patří."
"Nepatří ti vůbec nic," řekne sluneční muž.
Ostré oči se zvednou, jejich pohled je jako rána pěstí na spánek.
"Nepatří?" zeptá se. "Máš co si chtěl. Honáka si dostal. Všichni to viděli. Největší honák, co ho kdy svět znal, je vyřízenej. A jako dárek šerif je s tuberou v lazaretu. Je to tady tvoje. Dej mi, co mi patří."
"Dám ti dva!"
"Chci čtyři."
"Tři!"
"Čtyři!"
"Čtvrtý nemám."
"Tak ho udělej."
"Starosta města taky bude něco chtít. Tři."
"Starosta není tvoje starost, Gringo. V tomhle městě jsem pánem já a já tu nemám starosty rád. Čtyři!"
"Nakonec to může dopadnout, že bude jen jeden."
"Taky nakonec to může dopadnout, že budu chtít pět!"
"Jak pět? To si se zbláznil."
Muž z řezavýma očima jimi sekne.
"Jak zbláznil? Já nejsem blázen. Já jsem vizionář. Vidím, co tady v týhle pustině nikdo nikdy neviděl. Prosperitu a bohatství. Já ji tu vidím a ukážu ji každýmu kolem mě. A kdo ji vidět nechce..."
Muž odhrne plášť a ukáže zbraň na boku.
"Dobře, dobře," řekne sluneční muž. "Čtyři!"
"No vidíš, jak jsme se domluvili," řekne muž s ostrýma očima. "Víš, že nemám rád násilí. Vždycky se mi hnusilo!"
