Ne, tohle nebude erotické, ani politické (druhé kolo voleb), tohle nebude ani nic o hodinových hotelech, kde se to čtyřikrát za sebou rozjelo – tohle bude o samotě.
Nebudu se zase tady litovat, co jako bylo před lety, kdo mě jako podrazil nebo vrazil kudlu do zad – tohle mám, překvapivě, za sebou a s ledasčím jsem se i vyrovnal, a v noci se budím jen málokdy, a to ne abych volal do tmy její jméno, jak jsem psal před měsíci, ale abych se šel vyčurat, protože jsem se před spaním nalil čajem, a pokud se vám ve snu zdá, že máte jít na záchod, tak to prosím nedělejte, a radši se probuďte.
"Facebook", asi víte o čem je řeč, pokud ne, je to fuk. Netřeba rozebírat klady a zápory, to by bylo na dlouho – jedno se mu však upřít nedá. Dokonale umí lidi sbližovat. Někdy tak dokonale, že se ti lidé zase rozejdou. Tak to s dokonalými věcmi chodí. Jejich dokonalost končí, když je chytnou do pracek blbci.
Já jsem v názoru na fb tak v půlce. Hodně věcí se může změnit, hodně nemusí, pak by to dle mého bylo teprve dokonalé – ačkoli jsou lidé, kteří o mně řeknou, že mám pracky. Ale nevadí. Na fb si můžete psát. Nejen tapetovat po zdi a otravovat s kdečím, třeba že dnešní šunkofleky byly strašně mňam mňam a moje láska je nejlepší kuchařka, třebaže podle fotky vidíte, že obojí bude vypadat mnohem lépe, až bude z vás nebo od vás odcházet.
Ale o tom fb je. Fotky, statusy, odkazy, kecy, hromada uložených přátel, hromada smazaných a ignorovaných, děsivá čeština se zapnutým capslockem (ZITŘEJSÍ BEHÁNÍ VE VOSUM KDO NESPORTUJE JE DOMA ZALESLÍ) a komunikace s vybranými lidmi.
Já včera komunikoval, s jednou paní. Nějak se mi nechtělo spát a ona byla on-line, a tak jsme si začali psát.
Nemám důvod tu paní z něčeho, co nyní napíšu podezírat, ale nikdy u takové komunikace nevíte, zdali si píšete pouze s dotyčnou osobou. Což je ovšem menší zlo od jiných komunikačních serverů, kdy ani nevíte, zdali komunikuje s osobou uvedeného pohlaví, a ze dvou teen lesbiček na serveru Perverzní ženy se nakonec nevyklubou dva muži ve věku 43 a 56 let.
"Ano jsi tak sladká!"
"Ano, to jsi, rošťači, ááááách, Tatiáno!"
"Nevím, co bych si bez tebe počala?"
"NEPUDEME ZITRA BECHAT?"
"Cože, Agnes?"
"Promiň, zlatíčko, překlep."
Něco podobného na fb hrozí jen v ojedinělých případech. Samozřejmě že není nic těžkého si vytvořit falešný profil, ale na stránce, kde je komunikace rozvinutá do skoro deníkových zápisů, filozofických eventualit, fotek a jiných záznamů, je to skoro zbytečné. Ano, i tak se někteří najdou, většinou lidé, kteří nechtějí pod svými jmény přispívat do diskuzí pod články nebo jinými příspěvky a nejčastěji píši něco jako: Ty si debyl, ty si komunista, ty si č.rak, ty jsi mrd.a, a taky ničemu nerozumíš.
Pokud zahájíte konverzaci, spíš můžete narazit na problém, že nevíte, zdali je dotyčná osoba na druhém konci spojení-kanálu sama. Někdy se takové nevinné psaní zvrhne v kolektivní práci, v níž nejde o to druhého ponížit nebo naštvat, ale jen tak si zablbnout.
ONA: Ano, jsem dneska sama.
A holky kolem: "Hele a napiš mu, že jsi smutná. Jo to zabere. Ne, to vo tom prádle nepiš, to je ještě brzo. Hele nech ho trochu vyměknout, se uvidí!"
ONA: A docela smutná.
A chlapci: "Ty vole, ta to tam chce. Ty vole, dělej, cpi ho tam, Eduarde, napiš jí vole, napiš jí, že je ti to líto, že je smutná. Ne na kozy se neptej. Nebuď za zvíře. Polehoučku, nespěchej, jen ta nejlepší vína musí zrát."
ON: To je mi líto, že jsi smutná.
"Hele, holky, to je nějakej úchyl. Jo, je. Se podivej, jakou má fotku. A že je mu to líto. No možná, ale nevsadím na to. Hele, aby to nebyl nějakej dědek. Kolik že je mu? 22. No jen aby. Napiš mu, co zrovna dělá?
ONA: Co zrovna děláš?
"Taje taje, a chce to, strašně to chce, volové, jo, já i ouplně vidím, jak tam sedí, hladí kočičku a ta mňouká, jo, to je ono, jo jo jo, napíš jí, že…, že si zrovna s ní píšeš, to je chytrý.
ON: No, zrovna si s tebou píšu.
"Holky, je to kretén, nedá se svítit."
Včera nic podobného nehrozilo. Já u sebe nikoho neměl a i paní na druhé straně žádnou společnost neoznamovala, a já jí věřil. Tak jsme si povídali.
Taky se rozhovory liší podle toho, zdali nejste pod vlivem čehokoli, nebo zrovna nasáváte. Nebo čicháte. Nebo pícháte. Stav jako stav. Já šel druhý den na šichtu, takže jsem byl lihu prost, a druhá strana, to nevím.
A tak se dostaneme konečně k tomu psaní. No, bylo to na začátek takové oťukávání a nijak se psaní neblížilo běžné společné komunikaci, jež sice nebyla nijak častá, leč i tak její směr můžete vytušit. Tentokrát se neřešily otázky okolo veršů a pracích na románech, tentokrát se skoro útočilo na tělo, jak to ženy dělají, když zjišťují, zdali protějšek je či není úchyl, a pokud ano, do jaké míry a na čem frčí.
Třebaže si to mí cviční čtenáři posledního románu nemyslí, považuji se za normálního, a byť se mi někteří vyhýbají (a pan Švarc se stále ptá: "Proč bahno, proč proboha do bahna!?"), tudíž jsem nezahltil protistranu slovy o sub či dom, krajkách, latexu, důtkách či jiných fetiších, a naopak se držel zpátky.
Napsal jsem tady toho o mně hodně. Kila o zlobivé Helence, o divných dětech, o vokounovi Karasovi a jemu podobných, a nebylo tedy třeba pokračovat v lítostivém tónu.
Co Vám budu povídat, jestli mě něco naučili americké muzikály (a jiné to okoukaly), tak to, že píseň posunuje děj dopředu, a jelikož jsem věděl, že paní na druhé straně má ráda pohádky a po komunikaci se dají posílat odkazy na videa na Youtube, tak to nejprve rozjela Megan z disneyovky Herkules, pak Lví král, doladil to Aladin, pak Malá mořská víla (vše produkce Disney©), paní odpověděla taky Malou mořskou vílou – a nakonec to dodělal pan Donutil, coby Nikola Šuhaj loupežník.
Chápu, že takhle Vám to mnoho neřekne, takže abyste věděli nejprve jsem tedy říkal, že Nepovím to, ale to nevadilo, páč jsem z toho byl Hakuna Matata, což mě dostalo do pohody a chtěl jsem ukazovat Nový svět, načež jsem se z toho ocitnul Pod hladinou, a paní to už nevydržela a na facebookové zdi mi šeptala, abych Jí už pusu dal – a pan Donutil Tam u řeky na kraji, děvčata se koupají, jednu donutil ke sňatku, protože už to klepalo na pupek.
Muzikál jak prase.
No, a jak jsem psal, že tohle psaní bylo vlastně jako manželství, tak to berte, že do téhle chvíle jsme se oťukávali, seznamovali, a nakonec jsme se vzali. A bylo.
Jenomže to bylo takové manželství z… z… - ne že by ten náš vztah byl v předchozích muzikálových číslech povrchní. Spíš uspěchaný. Měli jsme přemýšlet a na ledacos přijít.
Ale nevadí, už jsme byli svoji, už jela v odkazech Brána milenců od Ulrychovců a další a další – a najednou hele, už jsme si nerozuměli. A ne že by to byla přímo naše chyba. To víte, když si povídáte s vílou, a na druhé straně je něco z pekla, něco z hodně hlubokého pekla, občas to zadrhne, i když to není přímo vina těch bytostí, poněvadž oni jsou jen sami sebou.
No Drákulova zpověď (Paleček/Lorencová) tomu moc nepomohla, ale už tam byla a už zněla. No, a manželství se trochu klonilo na stranu jako koráb, co nabírá vodu. Tak nějak jsme zjistili, že lyrická básnířka, stvořená a oděná sluncem, to asi s (ve vší skromnosti) budoucím klasikem Thrilleru a Hororu nebude mít jednoduchý, zvlášť když pořád něco mele o hřbitovech a netopýrech. Cinky linky (jen Lorencová) nepřinesly žádný zvrat, za to pan Schmitzer a jeho Víla nám trochu vodu vylila.
No vidíte – a to už byla jen labutí píseň celého našeho nočního vztahu a manželství. Trochu nastaly v komunikaci prodlevy a Pusu mi dej od Alice Springs byl faul ve vlastních řadách. Prostě to přišlo pozdě. No a co pak? NO, Zuzana Navarová, Čert ví proč? To byla otázka.
Vlastně ne otázka, rozvod. No a jak to tak bývá po rozvodu (někdy), tak už jen rozloučení. Divoký horský tymián. Pak už se jen rozbrečet a zabalit to. Nebo si klást otázky, takovou dobu jsme se znali, a najednou je všechno pryč.
A internet jsem vypnul.
Pak přišel další den. Ne jiný, zvláštnější, ničím se neodlišoval od toho předchozího. Jako by se v noci ani nic nestalo. Nic ničeho ničím, žádný vztah, manželství, nic.
A pak jsem pustil fb.
Napsala ahoj.
Napsal jsem ho taky.
Byl to další den.
