Co v naší vlasti smíme?

Tohle není jenom o situaci posledních dnů. Tahle otázka je v nás posledních dvacet let, a obávám se, že odpověď na ní je celkem jednoduchá. A co je horší. Je negativní.

Už mě to unavuje. Ten další boj. Kolem dokola každý něco interpretuje nebo sdílí o uprchlících, má občas bojovný řeči (a já jsem mezi nimi, ale už jen s postupujícím časem občas), sbírá pochvalu, souhlasné kývání, někdo si na tom buduje kariéru, ačkoli před lety ji budoval na něčem jiném – a do toho jiní, co jsou zase proti, a budují si zase tu svojí kariéru, a sbírají pochvalu a souhlasné kývání na své straně barikády.

A co z toho?

Kolikrát jsem za poslední roky viděl výzvy k další defenestraci, žádosti o referendum o cokoliv (nejčastěji na změnu vlády), výhružky komukoli, provolávání slávy, anotace situací, prognózy, jež zase vylučovaly prognózy jiné, narážky, výhružky, sliby – pořád dokola. A co?

Nic. Pokaždé jdeme tupě k volbám a změníme pouze misky vah, protože většinou zvítězí předešlá vládní opozice, a vládnoucí "skupina" naopak do opozice jde, a zase vypuknou kauzy, zase se snáší na hnízdo, zase se držkuje, a dělají se divadla pro prostý lid, a všechno to jde pořád dokola a dokola a dokola, až se nám z toho točí hlava a my jsme rádi, že si na chvíli sedneme.

A co můžeme My? Záměrně píšu můžeme. Nikoli děláme. Jen držkujeme, sdílíme ostošest cokoliv, máme plnou hubu všeho – a to nejspíš proto, že víme, jak moc v "hustý hmotě" jsme, protože nic nemůžeme, jelikož máme strach o svoje přežití – a tím nemyslím zatím o fyzické jako takové, ale spíše se bojíme o práci, o bydlení, možná o tu dovolenou v létě, a málokdy si uvědomíme, že jsme pouhými otroky dnešní doby.

A teď do toho uprchlíci a kvóty.

A my můžeme držkovat, sdílet varování za varováním, obrázek za obrázkem, ale víme, že jakmile se v ulici objeví cizácká skupinka a my po ní skočíme, budeme to my, kdo to odnese, protože policajt je taky jenom člověk (a je taky otrok doby jako my), a pochybuji, že by se v něm objevilo… co? Já už ani nevím, co by se v něm mělo objevit. Čest. Smysl pro spravedlnost?

Nejčastější věta, když si nechcete namočit do čehokoli prsty je: "Já vás chápu, ale pochopte i vy mě!" Alibismus dnešní doby, který slyšíte dnes a denně v různých obdobách ze všech médií.

Lidé sice v odrazu dnešní doby vykřikují, že přišel čas bojovat. A otázka je: dovolí nám to někdo? A další otázka: Proč to křičí i takoví, u nichž pokud se zeptáte na názor na válku, většinou prohrábnou nagelovaný účes, ztlumí hudbu na mobilu a pak dostanete odpověď, z níž máte pocit, že válce budou běhat třicet kilometrů s rotačním kulometem v ruce a náboji na zádech, a pokud je někdo náhodou zasáhne, udělají "Bhhh" a pro vyléčení sežerou lékárničku a, hup, běží spokojeně dál.

Znám kolem sebe několik bojovníků. Ne že by vyhráli krvavé bitvy, ale poznáte na nich, že by prostě šli, protože v sobě mají něco prožité a vidí, kam cesty vedou, pokud se na ně nevydáte. Šli by – avšak radost by z toho neměli. Můžou cítit tu výše hledanou čest nebo neochotu k hanbě, šli by s mnoha pocity, ale nešli by rádi. Kdo ví, co dokáže bolest, krev a beznaděj, nemůže mít válku rád.

Teď možná odbočím, když řeknu, že nemám násilí rád a beru ho jako poslední možnost. Nepatřím k těm lidem, co by si rádi hráli na válku s vědomím, že druhý den budou doma v teplé posteli, vedle manželky. Nekoukám se na válečné filmy z Vietnamu s vědomím, že tohle by bylo úžasné zažít. Kdysi jsem na otázku, co prvního bych udělal, kdybych se ocitl na pláži v Normandii při vylodění, odpověděl, že jako první bych se posral strachy.

Dneska se dostáváme do doby, kdy možná bude třeba zem bránit. Já bych šel (pokud bych dávno předtím nezdrhnul někam na za Atlantik), nebyla by jiná možnost – bohužel bych poznal, jak málo těch "dnešních" křiklounů a nedělních válečníků se mnou cestuje na pozice, poněvadž doma dost možná právě přemýšlí o kolaboraci, aby se vyhnuli nejhoršímu. Takoví nejsme jen proto, že jsme Češi – nýbrž proto, že jsme lidi a přírodě jsme se moc nepovedli.

Pořád se ptám, co ve své zemi smíme? Můžeme stávkovat. Můžeme. Pokud za vámi stojí odbory (ačkoli to už vlastně nejste tak úplně svobodní a jste koně předáků a předsedů), nebo máte volno či dovolenou. To vás pak z práce nepropustí. Nejspíš. Ale co takovou stávkou získáte. Tou poslední se prý udělalo moc. Avšak já to moc nikdy neviděl. Spíš jsem všechny lidi, co pochodovali a vykřikovali, považoval za statisty v divadelní hře pana Zavadila s názvem: "Děda potřebuje nový bačkůrky!" A úspěchem představení jste jej poslali do Sněmovny. Udělal tam něco? Já to nějak nevnímám.

Smíme mít strach. V tom nám nikdo meze neklade. Můžeme se bát, a taky se bojíme, poněvadž ta nemohoucnost je strašlivá – a to že jsme novodobí otroci téhle doby, nám dává ne naději, ale jen nám ten strach trochu snižuje, ubírá mu sílu, protože v téhle pozici věříme, že by nám ti nahoře nedali zahynouti. V koutku duše víme, že by to stejně udělali, ale i lež je pro nás přijatelnější než nejhorší podoba pravdy.

Co tedy smíme? Svobodu nemáme ani omylem. Na svobodu je tu víc zákonů a dvojího metru než by bylo slušné a nějak v sobě tušíme, že ke svobodě jsme si zatím ani nepřičichli. Tak co a kolik z ní smíme chránit a bránit?