Na tenhle článek jsem musel počkat. Neřídil jsem se emocemi svátečních, prohlášeními, náladami a raději si vše rozebíral ze všech stran. Dal jsem si odstup.
Taky si povšimněte, že je v názvu "Mladé duše", nikoli Mladé lidi, protože ne všichni jsme stejní jenom pouze určením věku a posuzováním, co se k tomu a tomu číslu zrovna hodí.
Beru věci s odstupem a do toho se mi míchá spoustu věcí a uvědomuju si, že problém, ne jediný, této společnosti, je pompéznost prohlášení. Vzpomínám si na jednu herečku, která kdysi prohlašovala, že pokud Zeman vyhraje prezidentské volby, odjede na jih a bude tam prodávat ovoce – nestalo se tak. Teď se mi do toho míchá jiná herečka, která chce rozdávat "řidičák na volby". To je poněkud horší, než kdyby jako ta první chtěla jet na dlouhý výlet, protože to trochu smrdí fašismem.
Ono celkově ta naše doba fašismem zapáchá, protože se na jeden problém množí jeho pravdy a lidi jsou vláčeni od názoru k názoru a jeho zkreslené podobě.
Pojďme si už o tom říct, třeba o tomhle – STB. Státní bezpečnost. Fízlové a jejich pomocníci, a že jich bylo. Do někoho byste to ani neřekli a do někoho zase jo, ale ze slušnosti mlčíte, protože krev není voda.
Členové STB nebyli po revoluci postaveni na roveň zločinců. Sice se o tom psalo, že by to jako bylo dobré, a s nimi i odsoudit i členy KSČ, poslat je do lochu, ale věznic my jsme tolik neměli a na lynčování to taky nevypadalo, protože to by byl smrad, že by jeden padl. Navíc moc lidí by tady nezbylo, protože do té hry jménem socialismus bylo angažováno hodně hodně moc lidí.
Doba tak rozhodla, že z celé zkratky STB se stala pouze nálepka. Nic víc. Opravdu nic víc. Je to nálepka. A koho dneska zajímají nálepky, když každý nějakou máme, a někteří ty své velmi často přelepují jinými, zvláště podle toho, jak se situace vyvine a jak moc Jidáš cinká svými stříbrnými.
Učíme mladé duše, že když se demokracie nelíbí, můžeme si vytvořit jinou. Naši. Jenom naši. Učíme je, že když se nám něco nelíbí ve výsledku, můžeme to změnit – a nemusíme zůstávat jenom u politiky. Třeba se můžeme stávat každý rok Mistry světa v čemkoli. Stačí pouze nepřijmout výsledek a jít hlásat ten nový. Odpadnou zbytečné nervy z finálových utkání – pokud se tam vůbec dostaneme.
Nebo se vám nelíbí někdo za své hrubé chování – no tak ho prostě budete ponižovat. Proč ne? Nadávat mu, zesměšňovat ho – budete se chovat stejně jako on, ale na vaší straně bude ten správný hněv, ta spávná hrubost, ta správná sprostota, tudíž byste za stejné chování na rozdíl od toho jiného měli být tolerováni a oslavováni.
Nebo můžete dělat věci na zkoušku – třeba volby. Bude se volit tak dlouho, dokud síly nebudou vyrovnané a všichni budou spokojení.
Premiéry budeme mít dva, stejně jako prezidenty, a ti se budou věnovat svým voličům a hezky se na ně usmívat. A někdy se taky před lidem prohodí, aby lidi nezapomněli, jaké to je být nespokojení a chvilku by pískali a zpívali, dokud by zase nepřišel ten jejich prezident a premiér a oni všichni dohromady byli veselí a byli rádi, jak je všechno fajn.
Já bych to takhle nějak navrhoval. Stejně obyčejný člověk z toho nic mít nebude, jenom ten hezký pocit, za který si nekoupí ani slanou vodu, ale v sobě, tam v sobě, až se bude bít do prsou jako gorila, co našla ten největší banán, bude tlouci hrdé srdíčko a člověk bude mít ten blažený pocit, jak je pán svého života a situace kolem.
A navíc každý rok budeme Mistry světa ve všem.
Sice to už bude zase socialismus, nebo přímo fašismus, ale budeme na to hrdí, protože to bude celé svobodně vybojované NAŠE.
