Co mi má na těchto komunistech vadit?

Emoce střídají emoce a občanská hladina je zvířená, až mám pocit, že se z té sklenky trochu vylije a zmáčí ubrus.

Ptám se sám sebe, co by mi na dnešních komunistech mělo vadit? Ano jsou to komunisté. Někomu stačí už jenom tohle oslovení. Ale říkám si, že tihle komunisté nejsou nějací vrazi, ani nejsou zloději továren, ani neposílají lidi do dolů – tihle ne. Jinak by měli být určitě souzeni, a ne sedět v Parlamentu.

Jsou to jenom lidé, kteří mají v názvu své strany stejná slova jako jejich političtí předci, kteří tato zvěrstva dělali. Ovšem, ta zvěrstva nebyla nijak rovna ideologii, jež byla na počátku této strany. Proč si myslíte, že nikdo nemluví o komunistech z doby před Druhou válkou. Inu, ta strana tehdy fungovala jinak, a kdyby lidé více nahlédli na její původní záměry, zjistil by, že byla opravdu velmi demokratická.

Válka podělala víc než lze popsat. O tom se hádat nemusíme. Krom toho všeho zvýšila moc Stalinovi, jenž už před válkou ukázal, jak nově mají komunisté s lidmi „pracovat“. Tam se stvořila zvěrstva, na něž se ukazuje dodnes a komunistům se stále předhazují – považte, i po třiceti letech.

Osobně si myslím, že téhle straně by prospěla změna názvu – ovšem provedená už mnohem dřív. Teď je pozdě. A pokud si myslíte, že změna názvu nic neřeší, mohli bychom diskutovat, kolik komunistů případně komunismem školených lidí se ztratilo v jiných, často stranách demokratických. To už nikdo neřeší. A pokud byste chtěli mít úplnou jistotu Parlamentu bez vlivu komunistické ideologie, museli by do něj být voleni pouze lidé mladší pět a třiceti let.

Strana, každá strana, může mít vývoj. Pan Kalousek vyvíjí strany už taky hodně dlouho. Proč by komunisté nemohli zkusit jinou cestu? Nebo jako Češi se již teď obáváme, že žádná jiná cesta není? Komunisté jsou v Parlamentu třicet let a nevidím, že by se tu stavěly železné opony, vracel se Tuzex a jiné věci z doby před mnoha lety. Neděje se tak, a nebude. I lidi se vyvíjí, stejně jako strany.

Tenhle národ má tu slabinu, že nedokáže koukat do budoucna. Žijeme neustále minulostí. (Chápu ty, kteří z té doby mají opravdovou bolest.) Pláčeme na dávných příkořích nebo naopak slavíme dávná vítězství a stále si je připomínáme, a nijak se nedokážeme od nich odpoutat a podívat se dál. Někteří to dokážou, jako třeba já (a to mí předci na komunismus dojeli až do vězení), ale jiní lidé mě tu brzdí, poněvadž jich je většina. A když je někoho víc, platí, že mají automaticky pravdu.

Nadáváme na možnou diktaturu komunismu, a nijak si neuvědomujeme, že třicet let žijeme v jiné diktatuře se jménem demokracie a humanita. Vládu jedné strany vystřídala vláda finančních kruhů – a obyčejnému člověku je předkládáno, že může cokoli, a pokud se mu cokoli nedaří, je to pouze jeho vina.

Nemůžeme krok s komunisty soudit teď. Teď ještě ne. Ale můžeme si o tom za několik let popovídat. Nyní je náš národ úplně lidsky roztříštěný. Důvěra je ta tam, na každé tvrzení chceme důkazy, nikdo nikomu nevěří, v každém vidíme lháře nebo potenciální terč na urážku. Slovo už nemá takovou váhu.

Je brzo soudit. Ale nikdy není pozdě se dívat dál. Mnohem dál. Nebo se tou naší minulostí nakonec udávíme.