Cestou z Náměstí Republiky na Národní třídu

Normálně se podobným místům v centru vyhýbám. Zvlášť v tomhle období. DP však nás řidiče má za statečné, a tak mě neposlal střídat na Palmovku osmičku, nýbrž linku dva na Národní třídu.

A byla to zvláštní cesta.

Hned u Obecního domu vystupovali z drahého auta dva Santové. Byli mladí, urostlí, chyběl jim plnovous, ale měli místo něj strniště přejeté leskem, aby vypadali mužněji a líbili se tak jiným Santům. Neměli boty, asi jeli bosí, protože jeden se hned vedle auta obouval a nemohl vysoké boty vytáhnout pod kolena.

U Prašné brány stál zase bublinář a dělal bubliny. Kolem lítaly děti, řvaly, bubliny propichovaly prstem, skákaly po nich, a na chvilku se tak ve vzduchu stávaly andílky. Pak bublinář pořádně vymáchal provázky v kbelíku a začal tvořit jednu velkou bublinu.

Tu asi jedno dítě nechtělo. Stálo u bublináře, a jakmile se objevila a začala mohutnět, už ji prstem propíchlo.

„To je ale debil to dítě,“ řekl kdosi v davu, a dítěti to bylo úplně jedno.

Další pokus, bublina mohutní, a zase to nevyšlo a dítě se smálo.

„To je fakt debilní dítě, kde má rodiče?“ řekl kdosi v davu statečně.

A další pokus a dítě má radost, jak na něj místo kouzla letící bubliny prší chemie a směje se a směje a nikdo mu nic neřekne, poněvadž mluví jenom dav a nikdo z něj nevyjde.

Dál, co kdysi bylo kino, kde dávali Slunce seno jahody (myslím) a pak později Emmanuellu (to vím) a vedle stával sovětský Mekáč Arbat, co prodával hranolky s červeným napichovátkem, z něhož každý byl vedle a doma všechny hlídal ve sbírce jako diamanty – tak před tím kinem šla mladá čtveřice a kluk se na něco zeptal holky, a já nevím na co, avšak holka odpověděla:

„Mám ještě gram, ale klidně ti ho prodám!“

A já nevěděl čeho gram. Lásky, porozumění, prostého chtění, nebo jenom purpury, když jsou ty Vánoce.

To nevadí. Vedle Dětského domu (bývalého), kde mi táta před lety koupil moje úplně první kolo, Pionýr 22, stojí Pandora a stejně jako je tajemná ta její skříňka, tak z toho obchodu vyšla tajemná cizinka, protože mluvila řečí, který nerozumím, a já se do ní na deset vteřin zamiloval, poněvadž měla kouzelný oči, skoro průzračný, a koukala se tak zvláštně a hezky zároveň, až jsem se styděl, že se mi líbí, až bych tím studem někam zalezl, ale nebylo kam, poněvadž okolo stály jenom stánky s trdlem a tam já nechodím, ani kdybych musel.

Ale deset vteřin lásky vzalo za svý a já se odmiloval a jsem už na Můstku a vidím, jak v davu lidí chodí sněhulák, přesně ten z filmu Frozen, což mě dovedlo k uvědomění, že letos opět Ledové království neuvidím, takže ani nevím, o co šlo mezi těmi sestrami, že se neměly rády, a Sněhulák se usmíval a fotil se s lidmi a vedle něj stál na zlato namalovaný pán na podstavci a dělal pipipipísk jako ptáček a lákal lidi, aby mu do kloboučku hodili minci.

A pak se tam děli věci – strašidelný. Tam vám seděl chlap, nohy zkřížený, jako by meditoval, a on asi meditoval, a měl v ruce bambusovou hůl. A tou holí nikoho nemlátil, jak by se možná zdálo, protože tam dole na Můstku, když si tam lidi za komunistů chodili zaběhat a pak osprchovat, se holemi nešetřilo a holilo se na všechny strany výbor nevýbor. Tenhle chlap však hůl jenom držel a metr nad ním seděl ve vzduchu jiný chlap, který se hole držel. Páni, kouzlo, pomyslím si a já měl úplně strach, aby ten nahoře neodlítnul, jak byl svatý.

Lidi kolem to fotili a říkali:

„Balšoj čude!“

A:

„Čeky sivodňa mogut vsje!“

A:

„Houly šit!“

A byl by to zázrak napořád, jenom nesmíte udělat dvě věci. Za prvé, nesmíte ty dva muže obejít a zadívat se jim na oblečení, pod nímž uvidíte konstrukci k udržení. A za druhé, nesmíte si položit otázku a představit si hned odpověď, jak by to vypadalo, kdyby se tomu nahoře chtělo najednou na záchod.

Já však oboje věci udělal, a tak kouzlo nekouzlilo a jsem se šel podívat na tržiště. Z dálky jsem viděl nápis Pečené kaštany a já pečené kaštany moc rád, akorát jsem nikde neviděl nápis, za kolik se tahle pochoutka prodává. A koukám a hledám a hledám a koukám a najednou takovým malým prťavým písmem vidím cenu a gramáž, a já pochopil, proč se tady na Václaváku, já Pražák rodilý, proč se tady už leta cítím jako cizinec ve vlastní zemi – vlastně jako cizinec v cizí zemi, kde mě nikdo nemá rád.

A tak jsem s hlavou svěšenou opustil trh a šel k bývalému obchodnímu domu Máj, kde jsem jako malý s maminkou kupoval dárky, protože s maminkou mám společný, že oba rádi nakupujeme. Ale nic jsem nekoupil. Byla to spíš návštěva nostalgie.

Mnoho mnoho let nazpátek jsme tady s otcem kupovali barevnou televizi. Takovou televizi, která nebyla ani v regálech. Tam jste našli pouze ty černobílý. Šli jsme si proto tu televizi prohlédnout do skladu a já byl z ní úplně mimo. Na stolku tam stála Tesla, obrazovka jako kráva, dálkové ovládání (to skoro nikdo neměl) těžký jako cihla. A na obrazovce dokument o Lunochodu. A měli mě.

Dneska už mě neměli. Barevné televize se na mě dívaly ze všech stran a na obrazovkách nejezdil Lunochod, nýbrž z nich pokukovaly postavičky ze Star Wars. Kdo ví, jaký program z vesmíru přijde po nich.

A zbyl mi trochu čas, tak jsem si řekl, že se rozšoupnu a dám si kávu v kavárně, kde platíte příplatek za to, že vám studentík fixou zmrví jméno na kelímku. Ale co, jsou Vánoce. Jenomže v kavárně byla fronta a já bych kávu nestihnul, a navíc studentík za pultem měl na hlavě obří sobí parohy. A já se rozesmál, protože takhle nějak jsem vypadal před čtyřmi lety, a to už je k smíchu. Kávu jsem si raději koupil jinde, tam, kde se mě neptali na jméno, natož aby ho hned někam psali. Káva má zůstat anonymní.

A anonymní jsem zůstával i já, na Národní třídě. Lidi chodili kolem mě a vůbec netušili, jakou cestu mám za sebou. Po pravdě řečeno, nevěděl jsem nic ani o té jejich.

I když to mě někdy docela mrzí. Ale co naděláte. Cesty někdy takové bývají, a ne každý vám o všech hned vypravuje.