Cesta ministrova ke sférám nadpozemským

Kdokoli potřeboval důkaz o povznesení duše pana ministra Kalouska do výšiny nadpozemské, do údolí klidu a smíru, do vyvoleného světa, kde je každá jiná duše bratrem nebo sestrou, do světa, v němž dobro nemá hranice a zlo je prázdným slovem bez významu, dočkal se. Stačilo pana ministra poslouchat v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce a krátce před jednou hodinou si vyslechnout ministrovu teorii o snášenlivosti a vyrovnanosti stavů mezi vrstvami české společnosti.

Nebyly to jenom prázdné tlachy. Díval jsem se na pana ministra pozorně a na jeho tváři nezahlédl jediný znak, který by dokázal, že se právě uchyluje ke lži. Naopak. Čistý odlesk v jeho očích dokazoval, jak moc svým slovům věří a vychutnává si každičkou slabiku svého poselství k lidu této země. Jsem přesvědčený, že by jejich význam byl ochoten hájit před samotným Nejvyšším – pokud by pana ministra za ním pustili a On o něj stál.

Musím se přiznat, že já osobně věřil, že ve skupince lidí, kteří nám vládnou (ano, dle mého soudu to není vláda, ale skutečně skupinka lidí, která nemá problém se o svých příštích úmyslech dohodnout přes víkend či kratší večírek v pátek večer), takže jsem v nejzazším koutku mého vědomí věřil, že v oné skupince jsou ještě lidé v některých ohledech soudní, ba přímo odpovědní. Dneska vím, že kousek mého vědomí je fantasem postižený magor. Soudnost se nekoná a snaha o jakýsi občanský altruismus zapadla do nenávratna.

Pan ministr skutečně ví (a nemýlí se), že lidé v naší zemi vydrží hodně a jsou schopní solidárně při sobě držet ve vypjatých časech zkoušek výdrže. Ano, nemýlí se. Ale také ví, že z podobné solidarity a sepjatosti lze stále vymáčknout pěknou sumičku a pohnojit s ní vlastní políčko, na němž se urodí další výnosy v nejrůznějších měnách.

Když tohle píšu, napadá mě, že poselství pana ministra o "hodných občanech" a soudržnosti různých tříd (ano jsme soudržní, společně bohatým tiše závidíme, protože to je to jediné, co nám oni dovolí dělat – všechno víc se trestá) je jeho vlastním poděkováním, za to, že stále ještě držíme hubu a nikdo nám nemusí utahovat obojek kolem krku – i když bolestivých škubnutí máme pořád dost.

Doufám, že slova (a poděkování) panu ministrovi nezhořknou nebo nezaskočí v krku, jakmile lid ukáže svoji soudržnost i jiným způsobem nežli tichou závistí a šeptandou, aby se náhodou někdo neurazil a nějaký boháč je nevzal karabáčem. Pak teprve slova pana ministra dostanou pravou šťávu – i když se mi zdá, že on v té chvíli bude tak daleko v novém světě lásky a porozumění, že to zezdola sotva uslyší.