Letos květnu jsem přispěl do nekonečného seriálu několika blogerů na téma "Poplatky České televize", odkaz najdete níže – a myslel jsem si, tedy spíš doufal, že tím můj příspěvek skončí. Nestalo se tak.
https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=712394
Vždycky se říká, že je potřeba vidět to pozitivnější, a v tomto případě za pozitivní považuji, že se již nemusím trmácet na poštu pro doporučené psaní, poněvadž k nám pošťák nosí pouze jeho oznámení – takže mi přišlo normální psaní, aniž bych musel klamat tělem a slovy jako samotná ČT a na telefonních linkách tvrdit, že nic nepřišlo.
Přišlo a já si řekl – ALE!
Přišel mi dopis a v něm stálo, že jsem se nijak nevyjádřil k problematice placení poplatků, a tak jsem zařazen mezi plátce a mám solit.
ALE!
To je ale zajímavé. Co tak najednou?
Hádám se s ČT už pátým rokem a nikdy takový rázný krok neudělala. Člověk by si až řekl, jaká to musí být náhoda, že jsem mezi plátce zařazen až po telefonátu, jehož úryvky máte v květnovém článku, a celá ta náhoda by mohla být považována za ráznou šikanu někoho, kdo se vzbouzí někomu silnému, třebaže ho zahrnuje pádnými argumenty, na jehož odvracení onen silák prostě nemá. Jako by platilo, že je někdo sice silný, ale úplně blbej.
Neváhal jsem a znovu jsem poslal Čestné prohlášení, že nevlastním televizní přijímač, nemám v hlavě čip a ani nedisponuji natolik silnými synapsemi v mozku, že bych byl schopný v jisté jejich dráze (čemuž ale vůbec nerozumím) ze Žižkova přijímat signál. Ještě to tak, mít je v hlavě. Ještě štěstí, že tomu opravdu nerozumím – rozumět ČT, mohl bych rychle zblbnout.
Do prohlášení jsem napsal, že se jedná o další pokus a doporučeně jej odeslal.
Znovu podotýkám – ČT nemá ani tolik slušnosti ve svých kancelářských řadách, aby někomu, po kom něco chtějí, poslali ofrankovanou obálku.
Navíc jsem do ČT napsal mail, jehož věty na začátcích odstavců počínala slovy – Je jedno, že… A znovu vypsal věci jako, že jsem posílal čestná prohlášení o nevlastnictví televizního přijímače jako divý, že potvrzení elektronické je elektronické jenom do chvíle, než potřebujete krom počítače a připojení k internetu kopírku, skener a tužku, že telefonický rozhovor s operátorkou obsahoval slova jako "my můžeme" "VY musíte!"
Bylo to na nic.
Anebo ne. Stalo se něco. Něco jako zázrak.
Přišel mi dopis. Ne odpověď na mail – ta nedorazí nikdy. Ale došel mi dopis, nedoporučený, takže ani nevím, jestli mi vlastně došel, a v něm ČT psala, že mě vyřazuje z evidence plátců poplatků, a to na základě Čestného prohlášení o nevlastnictví televizního přijímače.
Takhle – jak vyřazuje, když jsem tam léta nebyl? Jak vyřazuje, když po mně léta nic až tak přímo nechtěla? A proč při vyřazení udělala poslední slizký krok a chce jednu splátku za televizní poplatky, neb jsem byl vlastně měsíc plátcem?
Gesto? Ale kdepak? Jen chce ČT vědět, jestli budu bojovat dál. Jestli nezaplatím a ona mi za několik měsíců pošle složenku třeba na pět tisíc, kam se vyšplhá penále a poplatky za soud, který mě obviní z nezaplacení částky o výši 135 Kč.
A já z tohoto místa říkám a píšu. ČT, zvítězili jste. Já platbu odeslal na Váš účet, a tím se vlastně asi nepřímo přiznal, že mám v každé místnosti po dvou televizních přijímačích (na toaletě však pouze jeden, je tam málo místa pro další zapáchající odpad) a že od rána do večera sleduji pouze programy ČT, aniž jsem si ještě nevyškrábal oči.
Ano, přátelé, tržní kapitalismus ve spojitosti se zákonem (nebo spíše s možností jeho pokřivení potřebným směrem) slaví opět úspěch. Lidé platí za nic. Kdykoli jindy by se tomu řeklo KRÁDEŽ nebo VYDÍRÁNÍ, v tomto případě je to věta: "My můžeme!"
Dneska můžou tohle, zítra budou třeba moci víc. A bude to stále legitimní – což byl i únor 1948.
Řeknete si 135 kč, co to je? Pořád je to ale 135 Kč za nic. Za úplný nic. Vytáhli mi je z kapsy a nechali si je. Důkazy nedůkazy.
Takže mi z prosím dovolte, abych České televizi něco vzkázal.
Vezměte si je, divná ČT. Strčte si je do krku a začněte slintat, klokotejte ty sliny, abyste je dostali do žaludku. Poté se pohlaďte přes bříško a spokojeně říhněte. Jsou tam.
Jsou.
Ale víte, co se z nich pak později stane? Však víte. Hovno.
Ostatně na to jste, Česká televize, zvyklí. Většina věci, co do vás vleze nebo si vezmete či jako v mém případě "ukradnete" naprosto legálním způsobem, z vás vyleze jako něco ošklivého a nevábného.
