Nepřeji (Neprojevuji) upřímnou soustrast. Ne že bych byl cynik nebo špatně vychovaný nebo pozér, jak se někteří domnívají. Nepřeji upřímnou soustrast na radu otce.
Můj otec taky nepřeje (neprojevuje) upřímnou soustrast. Spojení těch dvou slov považuje za jakýsi alibismus pro člověka, který cítí, že má pozůstalým něco říct, a neví co. Anebo nic říct vůbec nechce, ale očekává se (případně on tuší), že se podobný zájem očekává. Někdy se upřímná soustrast jen tak vyjeví, dotyčný dá ruce do kapes a jde zase dál a píská si.
Já, když vyjevuji někomu svoji upřímnou soustrast, většinou mlčím. Lidi kolem mě vědí, že pokud já mlčím, situace je vážná. A pokud nemlčím, vyprávím o dotyčném nějakou historku. Historky jsou ty pravé vzpomínky.
Jenže jak vzpomínat na někoho, koho vůbec neznáte?
Různá zaměstnání nesou různá rizika. Někomu tím nejhorším z pracovního dne bude pád mouky z regálu v supermarketu, pro někoho zabití člověka (což nechtěl), pro jiného vlastní smrt. Jsou různá rizika a lidé o nich vědí – nebo by s nimi měli počítat.
A pak jsou tu lidé, kteří se musí s těmi nejhoršími riziky nějak vyrovnat. Stejně tak musí o svém vyrovnání přesvědčit blízké kolem sebe. Zřejmě podle hesla: počítej s tím nejhorším, ale doufej v to nejlepší.
Poté jsou tu však jiní lidé, kteří o rizicích přemýšlí o nich trochu jinak. Nebo spíš si je uvědomí, až když nastanou.
Před lety se stala podobná tragédie. Říkaly se upřímné soustrasti. Povídala silná slova. Některá od lidí, u nichž jsem si nebyl jistý, jak moc silná doopravdy jsou, a proto mě překvapila, neboť jindy jsem je od nich neslyšel. Dokonce jsem ani do té doby neznal ty lidi.
Tehdy někteří mí kolegové vzali tramvaj, na hlavním panelu na špičce panelu vygenerovali nápis (tuším že – vzpomínáme), na paži vysunuli černé pásky a před čelem tramvaje se vyfotili. Snímkem následně obeslali některé zpravodajské redakce.
S některými zúčastněnými jsem se setkal a ptal jsem se na význam onoho vzpomínání. Zvláště na sílu významu, pro ty, kteří buď vůbec nebyli na vojně, nebo mají modrou knížku (ale zajímají se o vše military). Byl jsem označen za nepřítele státu a poslán kamsi. Než jsem tam odešel, ptal jsem se, zdali hodlají akci zopakovat v lednu na Den obětí holocaustu. Prý ne. Dva se zeptali, co je to holocaust a jak se slaví?
Smrt je pokaždé blbá. Vždycky naštve, rozbrečí, zlomí jiné lidi. Ale já si myslím, že smrt je hlavně… soukromá. Na smrt toho a toho by se nemělo nabalovat různými slovy, názory, přesvědčeními. Zvláště pak slovy, po nichž si mnozí dají ruce do kapes a budou si pískat. Nebo se někde fotit a pak ukazovat, jací jsou vlastenci, když na někoho tak myslí.
Chvilku myslí. Až teď. Ale myslet na někoho před není In.
To by mohla být přeci v tomhle zvláštním světě pro někoho jiného póza.
