Čekání na hrdinu

Demonstrace vždycky rozdělují občany a stát na několik částí, a na každé z té částí je hezké, že má ve svém názoru naprosto jasno. Neexistují pochybnosti, zmatky nebo nedej bože přímo omyly, tudíž všichni říkají jediné a to: "Jednou máme svůj názor, a tak na mě nechoďte s nějakou změnou."

Jenomže co když jedna z těch částí pravdu nemá a ty ostatní to vědí? A problém se stupňuje – jak přesvědčíte tu část, že se mýlí, třebaže ona část má obrovskou moc a sílu zákonů (jinými slovy moc brát a rozdávat sobě) a vůbec se o druhé části nezajímá, ba jimi pohrdá.

Skupinové manifestace je jedna z možností. Ukazuje míru nespokojenosti a hořkosti v krku a média mají zase o čem psát, případně si zprávu zpikantní šokující pohádkou o možném podvodu. Co mně osobně na podobných akcích vadí, že se na nich čím dál častěji používají silná slova o nekompromisních fyzických činech, které změní chod věcí, o činech, co skutečně otevřou lidem oči a budou Čin následovat až k branám nové doby.

A tak pořád čekáme na hrdinu, co udělá onen čin a přirozeně se stane legendou. Mohu uklidnit čtenáře, že já to určitě nebudu. Víte, on ten šokující čin většinou bolí, a tím nemyslím duševně, nýbrž skutečně, fyzicky. Naši hrdinové z minula nás o tom přesvědčili – vždycky se objevili v nesprávný čas na nesprávném místě, a proto se stali historií.

Hrdina je potřeba v každé době. Vždycky jeho činy ukazovaly cestu a měly v sobě světýlko v temných dobách. A já vím, že ta naše je zatraceně tmavá. Tak tmavá, že pořád do sebe narážíme a nad námi se tomu v jednom kuse smějí.