Byl to na Andělu samej Jedi

A nejen na Andělu – ale měl jsem je i v tramvaji, ačkoli, jak se zdálo, hromadná tramvajová doprava lahodila spíše temné straně síly.

Já vám řeknu, že mám tyhle akce, kde se může člověk vyblbnout, moc rád. Je to teda sice několik let, co jsem takhle blbnul já s kulatými brýlemi a jizvou na čele, abych si hrál na jakéhosi čaroděje, ale pořád na to rád vzpomínám, a pokud můžu jít blbnout, zvednu se a jdu!

A tak vám povím, že mi ti včerejší cestující udělali velkou radost, že v tom nejsem sám, že když se na něco těším, umím se do té radosti vžít, a umím se veselit, aniž bych měl v sobě promile alkoholu nebo něco na bázi chemie a viděl pavoučky, co mi hrajou tramtarárá na housličky.

A mně se to líbilo tolik, že jsem prostě na Šumavský zastavil a požádal o snímek, protože tohle se v DP nevidí každý den. Abyste rozuměli, nebyl tam jen ten voják ze snímku (ani byste nevěřili, že ten voják byl vlastně krásná holka s dlouhejma černejma vlasama jak havran), ale byli tam poručíci, něco málo rytířů Jedi, Bobba Fett, a na Andělu na všechny čekala princezna Leia se zakroucenými vlasy, až jsem se bál, aby je chudinka unesla.

A já vám povím, být tam i Lord Darth Vader, padnu na kolena, a on by mě pochválil, protože by ze mě coby hloubětínského řidiče cítil temnotu, neboť o nás z Hloubětínské vozovny ostatní řidiči a řidičky tvrdí, že jsme divní, a něco na tom je, protože u jiný vozovny se nenachází toliko mrtvol jako u nás.

(Taky máme dlouhý a nový ostnatý plot, co trochu připomíná koncentrák, a je fakt, že si myslíme, když se tak posloucháme a koukáme na sebe ve výpravně, že to není proto, aby se někdo nedostal k nám, ale my ven.)

Ale to jsem odbočil. A já byl tedy jako pilot nějakýho velkýho transféru, letěl jsem ulicema na planetu Anděl, a lidi se smáli a fotili se, a jak jsem doletěl na Anděla, sednul jsme měkce do stanice a koukám, že tady je pořád plno lidí a v rohu stáli nějací černý Ewokové (ti medvídci, co v Návratu Jedi pomohli v povstalcům v boji na zalesněném měsíci Endoru) a tihle medvídci říkali More a Dik a byli veselí a kouřili, a já byl rád, že jsem na tuhle planetu doletěl.

A oni šli do kina na svůj příběh a já jel dál, a bylo mi líto, že tam nejsem s nima, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně nevadí, protože příležitost na to, aby si člověk zablbnul, se vždycky najde, protože lidská fantazie, a to je na ní nejkrásnější, nemá žádný hranice.

Ale to je už jiný příběh.