Bude vám blbě z nešťastné lásky

Varuji vás: pokud si nechcete zkazit den, nechcete mít nevolnosti žaludku, odpustíte si rádi kyselost stoupající do krku, raději dál nečtěte. Budu popisovat. Budu popisovat dobře.

S příchodem svátku lásky se množí výskyt opilců. Říkám množí – chlastá se pořád, ale duben jako by odstartoval ligu a do října se bude hrát o pohár. Přirozeně se opilci objeví i v tramvaji.

Opilec v tramvaji není nic moc. Někdy až tak nic moc, až voláte hlídku policie, aby hráče vyvedla, popřípadě ho alespoň vypletla z konstrukce madel určených k držení (u vozu KT8N2 je zamotání hračka a několikrát jsem ho viděl).

S opilci se množí i různé nehody. A tím nemyslím silniční, spíš žaludeční.

POSLEDNÍ VAROVÁNÍ – BUDE SE POPISOVAT

Nechci zdlouhavě psát, jak si řidič vozu počíná se špinavým vozem či jak jej čistí a snaží se ho zpřístupnit lidem (když to nejde, nejde to, a vůz se mění a lidi nadávají, že zase nic nejede). Tohle netřeba popisovat. Rovněž mi ani nejde o výslednou formu ve smyslu, co z toho je – ale chci najít odpověď na věčnou otázku předtím – PROČ?

Včera jsem měl linku šest (a taky trojku). To je ta linka, která umí na Palmovce čarovat a mění se stejně jako mění kouzelník pod závěsem své šaty – třebaže namísto potlesku jsem dostal vynadáno (od opilce), že matu schválně lidi a za jeho mládí se lidé k lidem chovali slušně a kabáty si nepřevlékali. Nevím, o jakém mládí mluvil.

Linka šest byla dlouhá a kolem desáté začalo osazenstvo vozu přidávat na hlasitosti a do atmosféry vnitřku se vmíchával nezaměnitelný pach alkoholu vycházející z lidských úst. Zatím šlo všechno dobře a nikdo nezlobil – až přirozeně na poslední konečnou na Kubánském náměstí, kdy koukám, jak v zadních prostorách sedí mladý chlapec, a ne typ feťáka nebo častého opilce.

POSLEDNÍ VAROVÁNÍ – UŽ TO BUDE

Po letech praxe poznáte, kdo ke kdo. Kdo vám poděkuje, kdo na to hodí bobek, kdo je nalitý, kdo víc, kdo míň, a kdo v tom jede už dlouho. Je to stejné, jako když se v příběhu Obsluhoval jsem anglického krále mladý pikolík sází se starším číšníkem, co si host dá. Starší vždycky uhádnul a mladý se divil proč. Praxe, nic víc. Ke mně ta schopnost taky přišla sama.

A já tak poznal, že mladík musel být strašně zamilovaný. Ale strašně. A že ta láska, která měla v květnu vykvést jako květ lilie a zavonět, naopak skončila a květ už nikdy nepozná krásu paprsků a jeho vůni nikdo neucítí. Ten mladík byl tak zamilovaný, že ta láska z něj kapala, a nejen ta láska.

Dokonce voněl. Ne zrovna jako lilie a asi ne jako láska, ale sám vytvořil vůni a pach, v němž se snoubila ta naděje, kdy na sebe na večer cákal vůni jen pro ni (nebo pro něj, genderově vyvážené, genderově vyvážené) a vznášel se až do oblak, a pak přišlo zklamání, ta rána, ta bolest a ta potřeba tu vůni ze sebe dostat. Už mu nepatřila, stejně jako ona.

(Nebo on. Já vím, je to únavný – ale budeme se držet toho nemoderního, že ten kluk měl holku, jo – kdo mě chce žalovat, postavte se do fronty.)

Měl červené víno a pizzu. Netuším, co ho dostalo dřív. Na svém již ne tak hezkém oblečení vyšší značkové kvality vypuklo peklo, jak ďábel otevřel chřtán a pustil do světa hnus. Seděl, chudák zlomený, hlavu skloněnou, a stále nechápal, proč je svět krutý, proč tak bolí, proč je nespravedlivý, proč svírá a mačká surovostí připomínající odplatu za nechtěné.

Jdu k němu, jsem jako soudce, i když nevím čeho, a cítím tu nespravedlnost a taky něco jiného, daleko intenzivnějšího, a kolem nohy se mi motá oliva, a já proto chápu pravdu, že opilci nekousají, ale polykají jako krmené husy. Těstíčko vypadalo kvalitně, jen zakřupat, na černém tričku vypadalo jako surrealistický obraz vytrženého srdce.

Ptám se, půjde to samo?

Mladík pokýval hlavou na souhlas – a seděl dál a truchlil.

Povídám – tak půjde to?

Mladík pokýval a na zem opustil batoh, jemuž ta zem nemohla ublížit. Jemu už ne.

Povídám – záchranku? Policii?

Mladík zavrtěl hlavou a zvednul se a jako slepec vyrazil k otevřeným dveřím a já mu jako zkušený fotbalista za miliony do cesty přihrál batoh – ty miliony bych si zasloužil, neboť bylo těžké najít místo pro malé bodlo, aniž bych měl na tenisce i něco víc než gól.

Mladík sebral batoh jako ztracenou naději a koukal na schody na refýž. Na cestu do pekla. Na tisíce schodů vedoucí do hrobky beznaděje věčné temnoty, kde zapomene na její líbeznou tvář, na její dotyky, na první polibky a první erekci, když se dotýkal jejích ňader a toužil po nich vírou v nepoznané. Viděl tu cestu a já byl skoro jako ten Ďábel, nebo alespoň kníže Belial, ten démon, co svádí k hříchům, a hlavně ke lži. Já mu našeptával, aby šel, aby šel, aby šeeel a dostal se na dno. A mladík nevěděl. Motal se, kapal z oblečení, a nechtěl do světa, kde je všechno lživé a špatné. Chtěl zůstat v tramvaji. Asi si myslel, že v ní svému žalu ujede.

Vykročil.

Já koukám a pobízím. Ne jako kníže pekla, ale jako komentátor a říkám radostně: Je to malý krůček pro člověk, ale obrovský skok pro opilce. A v koutku mám slzu, avšak nesmím brečet, jsem chlap, chlap, jemuž se poslední pauza na psaní zkrátila teprve o pět minut.

A mladík je na ulici a já jásám a koukám se na paní, co čeká a kouká taky, a já mladíkovi gratuluju a skoro chci, aby mu ta paní taky gratulovala, ale ta to nezvládne, protože evidentně taky dneska zažila zklamání a není z něj v nejlepší formě.

A tím poetika skončila. Zastávka MHD, pravda noční hodina, a osazenstvo bylo jasný. Všichni zklamaný.

Šel jsem do kabiny a dojel do smyčky a začal s očistou. Chvilku jsem si říkal, že bych se na ten pizza mejdan vykašlal a jel po domluvě s dispečinkem manipulačně do vozovny, ale pak jsem si vzpomněl na ty další opilce, kteří mě na mé cestě domů čekají, a vypláchnul to do trávy.

Ta tramvaj je přeci zapomnění. V ní se před světem ujíždí. V ní je ten jiný svět. I když vám řeknu, milí potencionální cestující, mnohokrát bych byl rád, kdybyste si to nemysleli, a vyhodili svůj náklad někam ke stromu.

PS: Mám dneska šestnáctku, nepřehánějte to s tou láskou.