Pravděpodobně jste slyšeli o incidentu na setkání pana Babiše s potencionálními voliči a určitými odpůrci – a pokud ne, určitě ještě uslyšíte, protože tohle současná vláda jen tak vyšumět nenechá.
Někdy si říkám, že nemít současná Vláda Babiše nebo Putina neměla by co řešit, jelikož jak se zdá, nic jiného řešit ani nechce.
Zase podotknu, jestli si pamatujete, že celá jejich volební kampaň byla postavená na potřebě Babiše porazit za každou cenu, a udělat tak „Změnu!“. To se nakonec povedlo a nová Vláda dostála slibu, že změna skutečně bude. Co si pod ní představit, to už jsme žel pochopili v kauzách, které dorazily až nečekaně brzy po volbách, a doslova nám životy změnily, a ještě životy změní.
Akce pana Babiše se bez incidentů neobejdou. Je věčnou otázkou, zdali mají odpůrci právo ukázat svoji nevoli, což pravděpodobně mají – ovšem hned se tedy naskytne další otázka, jakou formou se taková nevole najevo dává.
Jak jsem pochopil, nevole se dává najevo všemi možnými způsoby, některými až na hranici morálních zásad (pokud ještě tedy někdo ví, co to jsou morální zásady) – a jak jsem pochopil, jelikož jsou momentálně u kormidla dějin Babišovi oponenti, nevole je povolena ve vší míře. Ne však už tak potírání této nevole.
Dostali jsme se tedy k paradoxu, kdy některé chování je k určité osobě tolerováno, ale stejné chování k osobě jiné by mohlo být trestně stíháno. Na vysvětlenou: pokud nebudu podporovat určitého člověka a budu jej hanit, je to v pořádku – pokud však nebudu podporovat jednu zemi a budu ji hanit, můžu být považován za konfidenta, fašistu, nácka a hrozí mi pokuty a kriminál.
Tohle jenom tak nevymyslíte, tohle musela stvořit pomatená mysl, a navíc na prášcích. Nebo mysl, která ví, že za to něco dostane.
Ale teď ke konkrétním případům.
Je zvláštní, že setkávání pana Babiše s občany se pokaždé neobejdou bez incidentů. Dřív jsem si myslel, že jde pouze o hlas národa, který s osobou pana Babiše nesouhlasí – ale čím víc se stávají tyto incidenty pravidelnějšími, pomalu, ale jistě ve mně zraje jistota, že jsou incidenty vyvolávány uměle.
Jedno pravidlo říká, že čím víc incidentů, tím větší strach oponentů, že dotyčná osoba zvítězí.
Nijak netuším, kdo by měl zájem tyto skandály vyvolávat. Jiné pravidlo říká, že propagandu i tu propagandu většinou dělají ti samí lidé – takže odpovědí by mohlo být hodně. Je zvláštní, že skandály na mítincích jsou vždy dobře zdokumentovány a jejich aktéři jsou zvláštní lidé – jako by se jejich režisér bál, že obyčejný člověk by masy svým příběhem nezaujal, a proto je potřeba do hlavní role charakter zvláštní, až přímo odlišný.
Posledními z aktérů skandálů je policie a autistický chlapec. Je zvláštní, že chlapec se svojí diagnózou vyvíjel, neboť dopoledne se hovořilo o chlapci-školákovi, později o epileptikovi, a až odpoledne se mluvilo o autistickém chlapci, zalehnutém policisty v civilu, poté co se snažil ukrást reprobednu.
Někdo říká, že ji chtěl jenom přenést – ale je to stejné, jako když se kdysi zloděj automobilu hájil tím, že odcizený automobil byl pouze špatně zaparkován na nevhodném místě a obžalovaný nechtěl, aby způsobil nehodu.
Znám autisty. Ano znám. Příští týden už budete mít příležitost se o tom přesvědčit (víc říct nemohu, byla by to reklama). A jelikož je znám a studoval jsem jejich chování, první, co mi na incidentu přišlo zvláštní, že jeho matka jej vzala na setkání, kde se očekává hluk, velké množství lidí a možná právě incidenty – prostě dohromady všechno, co právě takováto osoba skutečně nevyhledává.
Někdo už vtipně pronesl, že matka šla synovi ukázat lháře a zloděje, aby následně syn hned začal krást taky.
Je věcí dalšího řešení, jak se měla policie zachovat. Už jenom to, že se pan Topolánek na svém účtu sociální sítě vyjádřil o zásahu policie jako o policii sloužící panu Babišovi, je zvláštní. Já myslel, že pan Babiš není ministrem vnitra, ale mohu se mýlit. Taky se nejspíš nemýlím, že opravdový ministr svoji funkci kvůli podobnému incidentu nesloží.
Tenhle incident nám zase ukazuje, v jaké rozdělené době všichni žijeme. Pravděpodobně se měl tento incident řešit tím, že by byl chlapec požádán, aby nic nedělal, aby nekradl, nekřičel, nenadával – a kdyby toho nenechal, za dva dny, až by celá věc prošla komisí, bylo na něj pohroženo ukazováčkem s důrazným tytyty.
Udělat tohle samé někde na akci na podporu Ukrajiny – to jest, že by se tam ukázal někdo, kdo by nesouhlasil, dostal by přes držku od většiny, domů by sotva dolezl, a ještě by se za ním volalo, že si vlastně o to koledoval, tak ať se nediví.
Třebaže bych si myslel taky, že tohle taky někdo režíroval.
