Asi brzy umřu (a lidi to už pochopili)

Víte, co má hypochondr napsáno na náhrobku – "Já jsem Vám to říkal!" A stejně vesele odstartujeme tohle téma.

Smrt v naší rodině bereme s humorem. Už můj dědeček si připíjel každé ráno s kmotřičkou Smrtí na zdraví a posléze spolu popíjeli celý den. Ne pořád, průběžně.

Když dědeček umřel, měli jsme urnu s jeho popelem ve skříni. Nějak nedal vědět, kam by chtěl. Jen říkal, aby do ČKD, do haly, kde celý život pracoval, někdo přinesl láhev vodky. Bude to znít morbidně, ale já jsem jednou na jeho svátek urnu vzal a hrál s ní jako na rumba kouli, řka, že oslavuji dědečkův svátek. Dědeček chrastil pěkně do rytmu.

Můj otec, kardiak, vyhrožuje, že umře už od té doby, co si ho pamatuju, a když se mu to před lety povedlo, úspěch mu překazila péče lékařů, a zase obživl. Ptali jsme se, ale žádný tunel a světlo neviděl. Pouze tmu. Od té doby je stále naživu a pořád opakuje, že tu dlouho nebude.

(Jen pro představu rodinné nálady, když měl před lety premiéru první díl trilogie Pán Prstenů /nikoli Hobita/ odmítal otec jít do kina z důvodu, že se nemusí dožít posledního dílu.)

O smrti přemýšlím po svém. Hlavně aby nebolela. Taky bych nemusel umřít někde v sanatoriu jako nemohoucí stařec, který jen občas ze sebe dostane senilně zabarvenou otázku, zdali už přijela šestnáctka a jestli Péťa Švarc publikoval na blogu novou básničku?

Vzal jsem si příklad s Elvise a chtěl bych umřít v koupelně. Ne však na toaletní míse jako on, nýbrž ve sprše při sprchování.

(Ještě k mému otci. Tomu jednou v tramvaji umřel člověk. A nebyl by to můj otec /já jsem po něm/, aby později před cestujícími nepronesl, že dotyčný věděl, kdy včas umřít. Nějaká paní mu hned vynadala do cyniků, ale otec jí vše vysvětlil. Umřít říjnové pondělí v pět hodin ráno je jako vyhrát bonus. Určitě měl po dovolené, po víkendu, ještě nebyla zima, nemusel dneska do zaměstnání, a navíc ještě ani nesháněl dárky na Vánoce – co víc si přát?)

Já bych chtěl sprchu a je mi jedno kdy. Pokud se současný stav nezmění, povedu život osamělého mládence bez potomků a nikdo se po mně nebude shánět. Snad v zaměstnání, ale asi ne tolik, že by po mně vyhlašovali pátrání. Sprcha bude ideální.

Mrtvice, nebo infarkt, ber co ber. Hlavně při pádu nesmím ucpat výpusť. Voda musí pěkně protékat, ať se hodiny pořádně protočí (spotřebu nebude mít kdo zaplatit). A já se taky začnu rozpouštět.

Pravda, každý správný tramvaják by měl skončit pod vozem namotaný na kardaně, nebo alespoň jako prach v pískovači smíchaný s pískem sypaným pod kola, ale přání si holt nevybíráme. Až mě najdou, budu jako houba. Kdyby mi voda ze sprchy tekla na obličej, byl by mi na mě celkem zajímavý pohled.

Ale někdy jsou přání blíž, než si myslíme. A dávají o sobě vědět zvláštními způsoby.

Mně se teď stávají zvláštní věci a mluví se mnou lidé, kteří by se mnou normálně nemluvili. A taky se na mě usmívají. Dokonce jsem od jedné mladé krásné černovlásky dostal něco zadarmo, a to původní cena nebyla vůbec malá, což mě přirozeně docela vyděsilo.

Stalo se to na přestávce na lince šest, takže Ípák, a já se pak na konečné zkoumal v zrcátku, jestli se mnou není něco špatně. Jestli nějak třeba nevzbuzuju lítost nebo tak něco. Silně pochybuju, že by vysvětlením byly sympatie. Přeci jen už mám věk, že na pohádky sice trochu věřím, ale jejich odstíne je spíš temný nežli veselý. Na kouzlo modré uniformy nevěřím vůbec. Jsou to vlastně montérky.

Zíral jsem se na sebe a sledoval svoje povadlá oční víčka, s nimiž prý trochu připomínám Sylvu Stallonů na začátku jeho herecké kariéry. Pouze však očima, ničím ostatním. Jediné, co ze Sylvouše mám, že dokážu perfektně napodobit závěrečnou scénu z jedničky Rockyho odehrávající se v ringu po zápase. Zkřivím rty do strany a se zavřenýma očima křičím: Ejdrijééééén.

Nic zvláštního kromě šedin jsem nezpozoroval. Stále stejné odulé tváře a trochu křivý nos, jak mi ho na vojně přelomili.

Že by přeci jen? Jak se říká, koho bohové milují, umírá mlád, proč by mě ale nechali trápit do čtyřicítky? Přemýšlel jsem o tom dvě další kola. Sice jsem nepřišel na to Jak, ale zase jsem vyřešil hádanku na Proč:

Asi brzy umřu, protože se o mě začínají zajímat andělé.

P.S. pro zasvěcené: Pokud uvidím pod článkem zase nějaký "divný" nebo "blbý" komentář, odpověď bude opět Špagety!