Aktivisté, blokády vozovky a blbé kecy (a činy) ve jménu humanismu v probíhající válce

S humorem na začátek bych si postěžoval, kolik lidí dneska neumí přejít přechod přes vozovku. Jednoduše ten krátký úsek nezvládne. Než přejde na druhou stranu, musí si sednout a odpočívat – a protestovat.

A teď bez humoru.

Válka nikdy nepřinese nic dobrého. Možná z ní vzejdou dobré věci až po jejím skončení, ale během její moci nic dobrého nečekejte. Že si lidé pomáhají, je sice dobré, ale každá taková pomoc má svoji cenu, která už tak dobrá není. Všechno něco stojí.

Válka má také zvláštní mediální moc. Je na ní zvláštní, že je jakoby nevyrovnaná. Na válce není nikdy nic vyrovnaného. Na začátku se média postaví na jednu stranu a drží se jí, ať se děje, co se děje. První slovo platí, druhé leze z gatí, jak se říkávalo v dětství.

Tahle mediální moc ovládá lidi a ti jí propadnou se vším všudy. Posléze se může objevit někdo, kdo ví, že propadnutí je hluboké, a dotyčný si s nimi může na téhle úrovni dělat co chce.

Dělat co chce může přirozeně znamenat i něco příznivého. Může je motivovat. Může jim vysvětlovat. Může změnit jejich názor. Ale v tom „co chce“ se taky může skrývat manipulace a generální pardon pro všechno jím spáchané, neboť jde stále o věci a názory ve jménu humanismu ve válečném čase.

Jako by platilo pravidlo – pokud jsem na Vaší straně a ukazuju, která strana je ta špatná, nemáte právo mi říkat, že co říkám já, nebo co dělám, je špatně. Pokud ano, jste příznivcem té druhé strany a měli byste se stydět.

A teď k věci.

Aktivisté, kteří v Praze blokují přechody a snaží se tak upozornit na naši závislost na dodávkách surovin z Ruska, patří ke skupině příznivců hnutí „Extinction Rebellion“, což je společenství ekologického zaměření, které poukazuje na problémy životního prostředí na celé planetě.

A to je zvláštní.

Než začala válka na Ukrajině, dlouho jsem o nich neslyšel. Jak však padly první výstřely, padli někteří z hnutí zadkem na vozovku a blokovali dopravu ve snaze upozornit na velké dodávky surovin, třeba potřebné k výrobě tepla.

Říkal jsem si, no dobře, snad i bohulibá činnost, která má ve spojitosti s nynější válkou svoje opodstatnění, ale ouha. Když jsem navštívil stránky hnutí, a ne s českou podporou, na tuhle problematiku bylo poukázáno už dávno v čase minulém – v tom čase, kdy jsem žádné sedící demonstranty na přechodech a na vozovce nezaznamenal.

Samo hnutí na svých stránkách přiznává, že se k této formě protestu rozhodlo na základě možnosti získání potřebné mediální pozornosti. Jelikož nemám problém komunikovat a jsem mnohými nazýván šťoura, napsal jsem hnutí, zdali je naštvání řidičů tou pravou hybnou silou dějin? Proč třeba dotyční demonstranti, nebo pouze někdo z nich, nevezmou do ruky megafon a nesnaží se mě o kus dál na Malostranském náměstí (psal jsem jim po demonstraci na přechodu vedle Poslanecké sněmovny) přesvědčit, co se dle nich děje.

Odpověď nula, což mě však překvapilo. Bývá zvykem na podobné otázky odpovědět a odpovědi i jindy dostávám.

Jsem starší a už i pamatuji, jak se tak říká, a mezi těmi vzpomínkami mám i protesty Greenpeace před jadernou elektrárnou Temelín. Když si vzpomenete, konaly se v létě, a to je na demonstrace, kdy jenom sedíte a děláte ksichty do kamer televizních štábů, vždycky příjemný čas. Příjemnější než protestovat v zimě, kdy nikoho nezajímáte, jelikož v televizi běží Vánoce.

Bylo léto a Greenpeace tam oprášilo vloni vyseděné důlky a počalo s demonstrací, a jejímž začátku byly informovány televizní štáby. Štáby přijely, kamery zaostřily a na týden se nás obrázky z místa protestu snažily přesvědčit, že tam brzy vypukne konflikt. Zuřivý a nemilosrdný konflikt mezi sedícími demonstranty a sedícím vrátným, který už toho má dost, protože spí jenom doma.

Ale co se nestalo. Záplavy. Ještě ne ty velké, ale i tak ve své podobě cosi tragického, co jsme neznali. Štáby se sbalily a vyrazily směr Troubky. Demonstranti se sbalili o den později a vyrazili směr Praha.

Zajímalo mě, kam tak najednou. Buď demonstrujete, že něčemu věříte, nebo demonstrujete, že se chcete jen ukazovat, a když se nikdo nedívá, je Vám demonstrace fuk. Volal jsem proto s tímto dotazem, kde jsou, na ústředí Greenpeace a tam jsem se dozvěděl, že mám jít někam. Nestál jsem ani za lež, že by odpověděli, že jeli pomáhat s pracemi po povodních.

Jedna tehdejší kamarádka pro organizaci v létě vybírala peníze od kolemjdoucích v centru Prahy. Ptal jsem se jí, jestli je možný, že skutečně jeli pomáhat, a kamarádka se jenom pousmála a pohladila mě po tváři – pohladila asi tak, jak občas někdo pohladí naivního blbce, který to nebude mít v životě jednoduché.

Teď tu máme něco podobného. A opět jde o energie – ale to považuji za pouze shodu náhod. Za náhodu to přestanu považovat, kdyby, nedej osude, dorazily záplavy.

Odpověď mi nepřišla, a tak jsem zkusil štěstí na jiných vláknech a dotazoval jsem se, jestli projev takových jedinců, co vědomě lidi štvou a očekávají konflikt, rovněž vědomě, není charakteristickým znakem chování pro někoho, o kom jsme dříve říkali, že má „mindrák“, tudíž krásný převzatý výraz vzniknuvší z německého Minderwertigkeitskomplex.

V překladu: zdali tito lidé nemají pocity méněcennosti. Jestli si v těžkých chvílích nemyslí, že neměli hezké dětství nebo že jejich život není spojený s úspěchem, a hlavně se zájmem jiných lidí.

Opět žádná odpověď.

Je mi líto, ale když vidíte chování demonstrantů na place, nemůžete se zbavit dojmu, že k nenásilnému odporu po vzoru Mahátma Gándhího, o němž ve své vlastní charakteristice přístupu hovoří, mají dost daleko. Pravděpodobně jim nevysvětlíte, že když dostanou ránu, nemají reagovat a být na ponížení hrdí – spíš pochopíte, že oni na konflikt čekají, a třebaže jsem byl z jejich webových proslovů ujištěn, že jsou mírumilovní stejně jako jejich demonstrace, cítím z nich, že by rádi po každém dotyku od někoho jiného posílali nemírumilovné žaloby na všechny strany.

Takže žádní hrdinové, jenom Minderwertiprostěsiměvšimejtealekdyžsemědotknetebudetebručet.

Jedna věc je zastavení dopravy, druhá je, co ti lidé v dopravě. Trochu to připomíná, když si teroristé vezmou rukojmí – s tím rozdílem, že tady by za odpor nehrozila kulka ze samopalu. Dokonce se v našich případech objevují momenty, kdy rukojmí evidentně netrpí stockholmským syndromem a na svoje „věznitele“ se vrhli s jasným úmyslem jim neverbálně domluvit. Já se jim nedivím. Tohle nasere. Někam spěcháte a bum, někdo Vám sedí v profilu, a ještě na každou Vaši otázku mele něco o válce, pokud Vám vůbec na dotaz, co tam sakra dělá?, odpoví.

Bohužel objevila se i horší varianta, na kterou jsem reagoval příspěvkem na FB stránce patřící onomu hnutí, a to, že v koloně aut byla matka, která říkala, že má ve voze dítě s astmatickým záchvatem a potřebuje rychle do nemocnice.

Co byste udělali Vy na místě demonstrantů? Já, pokud už bych měl to nutkání opravdu lidi štvát dál, zvednu se, nechám auta na dvě zelený projet, přičemž si pohlídám, aby matka s nemocným dítětem byla pryč, a jak padne zelená mně na přechodu, jdu si zase doprostřed sednout a směrem k blokovaným vozům mávat transparentem v barvách ukrajinské vlajky.

Demonstranti nic takového neudělali. Mám pro sebe více než jisto, že hluší všichni přítomní nebyli, obdobně jako jsem si jistý, že mezi nimi nebyl lékař, který by měl povinnost dítěti alespoň pomoci, když už ho nechce pustit – nebo vyvrátit ženino tvrzení o astmatickém záchvatu. Takhle se jejich honba za medializací stala možná i základem pro trestní stíhání, neboť vědomě ohrožovali lidský život. Nijak se nedivím, že řidiči okolo začali brát svoji vůli do vlastních rukou a objevilo se násilí. Násilí, o němž se bude zřejmě ve dnech budoucích ještě diskutovat. Možná však ne tak, jak by si nenásilně odporující demonstranti za životní prostředí představovali.

Takže závěrem. Pokud potřebujete něco protlačit na veřejnost, a je jedno, jestli jde na upozornění skleníkového efektu na základě kravských prdů nebo chcete lidu říct, že cukr je jed nebo zvažujete možnost volebního práva pro delfíny – zabalte potřebné prohlášení do spojitosti s válkou, dvakrát třikrát zmiňte jméno Putin a pak jděte někoho naštvat, aby Vám dal do držky. Po tomhle už máte velkou šanci, že se na Vás budou koukat jako na osvíceného reformátora.

Světu to sice bude úplně jedno, ale Vy se budete cítit milionově.

Nebudete už totiž mít ten Minderwer... Vy víte co.