A maminky hajlovaly

Ne, opravdu ne. Ne, nebude to blog, v němž bych se k něčemu přiznával nebo odhaloval rodinné tajemství. Pravda, včera jsem psal něco, kde se objevilo slovo fašista a rasista, ale ne, nikoli, odhalení nebudou.

 Takže zapomeňte na to, že bych vybalil něco o mé prababičce, jíž říkali Vlčice Ilza, případně si přivlastnil historku mého kolegy, který vyprávěl o svém dědečkovi, jehož fotografii našel na půdě. Vlastně našel dvě. Na jedné s páskou s hákovým křížem popoháněl k chůzi dav u Václavského náměstí, na druhé s páskou Revoluční gardy naopak v klidu držel puškou sedící poražené německé vojáky.

Budu vyprávět o něčem jiném, ale uvidíte, jak všechno souvisí se vším a nic není jenom náhoda. Takže začnu maminkami. Maminkami s kočárky. Pro řidiče MHD se dělí pouze na dvě skupiny. Na ty, co mávnou, a ty, co ne. Jednoduché.

Těch, co nemávnou, je víc než těch, co ano. To tak jednoduché není, ale tak to je. Pro řidiče je mávnutí svatost. Ne každý na něj reaguje úsměvem nebo opětovným máváním, to ani řidič nemá v popisu práce či v morálním kodexu řidiče, avšak má jej v hlavě a ví, že maminka chce nastoupit. Jednoduché.

S maminkami, co nemávají, je tudíž problém ohledně registrace jejich možného nástupu. Řidič neví. Může se sice koukat, jestli taková maminka, co nemávne, nejede ke dveřím, což by nástup naznačovalo, ale někdy je na zastávce tolik lidí, až se v nich taková maminka ztratí a je zaděláno na nepříjemnosti.

A vy asi tušíte, jaká nepříjemnost to je. Dveře, bzzzzzz, zum cvak, au, ty debile!

Abych vás nenapínal, takové dveře u tramvaje neublíží. Jestli si myslíte opak, nebo víte o někom, kdo má taky někoho, komu dveře urvaly ruku nebo hlavu, nevěřte mu. Zkoušel jsem mnoho dveří na konečných a secvaknou až u šířky prstu dospělého člověka. Na všechno širší reagují opětovným otevřením. Pokud máte kočárek s dítětem nebo pouze dítě užší než šířku prstu dospělého člověka, hádám, že zavírané dveře nebudou vaším hlavním životním problémem.

Dveře tedy samy o sobě nebezpečné nejsou. To jen lidé mezi nimi. A v tomhle případě maminka s kočárkem.

Dveře se dotkly kočárku, a to neměly dělat. Maminka se rozeřvala. Ne miminko, což se poznalo i podle slovníku, jaký použila. Miminka říkají eeee, huhuhuhu, bluééééé. Maminky, některé, říkají, ty debile, hovado, kreténe a bluééééé.

Maminka nechala dítě dítětem a kočárek kočárkem a už se hnala na řidiče, aby mu řekla to, co miminka nikdy neříkají. A hned toho byla plná tramvaj a řidič a maminka proti sobě stáli jako dva kovbojové ve westernu na prašné třídě přesně před přestřelkou.

Tasili oba. Řidič vysvětloval, že maminku neviděl, že mu nemávla, a kdyby mávla, nemuseli teď stát a dohadovat se. A maminka tasila, že co je to za debila, kam čumí, a že s rukou mávat nebude (a hned přidala další střelu), že nebude přeci hajlovat, že není nacistka a do čeho jí ten řidič tahá, že on bude asi pěknej nácek – a její pravačka vystřelila nahoru a zas a zas, že tohle dělat nebude, i kdyby se pan řidič, pan fašista, klidně podělal.

Pan řidič pomyslně padnul do prachu ulice, neboť byl poražen, protože byl slušný a jenom se mamince omluvil. Sklesle se vrátil do kabiny a pokračoval ve výkonu směny.

Byl smutný. Možná proto, že si vzpomněl, že jeho předci měli zvláštní jména jako Shmuel nebo Hirsch nebo Emilia a Talia. Možná si vzpomněl, že jeho předci odjeli do táborů, odkud se ne každý vrátil. Možná byl smutný, že myslel na svůj sedmiramenný svícen doma na komodě.

Nevím, proč přesně byl smutný, ale s jistotou vím, že nám tenhle příběh vyprávěl a snažil se ho dát do humorného tónu, zvláště když povídal o šoku, jak krátce po incidentu z konečné volal svému kamarádovi a namísto známého pozdravu Shalom ho omylem pozdravil slovem Šoa.

Maminky nehajlují. Maminky zvedají ruce, aby daly vědět, že budou nastupovat. Maminky nejsou fašistky, maminky jsou maminky.

Ale jak jsem řekl na začátku, všechno souvisí se vším a nic není náhoda – a tak teď už víme, že třeba právě ty maminky, které tvrdí, jak by nehajlovaly, mají tu ruku vlastně pořád nahoře, ačkoli se tváří, že by to nikdy neudělaly.

Mají ruku nahoře, tlačí kočárek, a nikdo to ani pořádně nevidí. Ani ti tramvajáci.