Už jsem tu myšlenku psal nedávno, demonstrace jsou nové české hobby a do dalších dnů platí, že kdo nedemonstruje není Čech – tlesk tlesk tlesk, případně: písk písk písk.
A já si tak někdy říkám, co tak najednou? Copak ale, copak ale, inu ale, ale, inu ale, ale, inu což? Koukám, jak je ten náš svět plný demokratů, kteří chtějí spravedlnost a chtějí lepší budoucnost, lepší zítřky, jako by chtěli, aby dneska už bylo stejně dobře jako zítra.
A zase: co tak najednou? Vadil vám bijec studentů ve výboru, to chápu – ale o něco dříve zase nevadil komunista coby předseda Senátu? Dobře, dobře, na Senát každý kašle a málokdo ví, jak to tam vlastně funguje. Takže se ledacos přehlídne.
Nebo se přehlídne, když vám někdo něco neřekne, či vás nepošťouchne. Jinými slovy, nedá vám vědět, že se máte zlobit.
To je jako pan Fiala, který z jednání o Vládě odcházel s tím, jak je pan Premiér ošklivý a zlý a destabilizuje zemi tím, že straně, která měla při volbách míň hlasů, nechce dát to, po čem touží.
„Ale fuj. Oni jsou na mě oškliví. On je sice první, ale to neznamená, že by měl mít zlatou medaili. To tedy ne. Demokratické by bylo, kdyby zlato měli i ti druzí, případně i ti třetí! A vlastně, jací druzí a třetí, to není demokratické.“
Tímto příspěvkem nechci nijak znevažovat demonstranty, neboť mají na demonstraci svaté právo. Já jim ho vzít nesmím. Celkem by se hodilo, abych teď i napsal, že já zase mám právo říct o nich něco nepěkného, sprostého – ale to by nebylo dobře. To si hodně lidí v téhle zemi neuvědomuje. Slušnost by být měla. Na všech stranách. Neměli bychom si plést demokracii s anarchií.
Otázka zůstává stejně jako název tohoto článku. Asi byste mi odpověděli, že chcete prospět těm, kteří to s touto zemí myslí dobře a bojují i za moje blaho (vy vole), a já bych si měl vážit těch, co chtějí změnu.
A já se musím ptát jakou změnu? Uvědomte si, že jsme v pytli. Ano, jsme. Nemalujte si to. Buďme rádi, co máme. Psal jsem už několikrát, že i kdybychom společenskou změnu nastartovali teď hned, nemůžeme se my čtyřicátníci výsledku dožít. Za každý rok, co jsme to po revoluci zvorali, si připočtěte tři na obnovu stavu.
Nemalujte si to.
Pak se musím ptát, co si myslíte, že se změní, kdyby přišla změna? A jak by ta změna vypadala? Všechno najednou lepší, všechno bílý jako padlý sníh? Zítra se už bude skutečně a konečně tančit všude?
Odpověď zazněla v seriálu Hospoda:
„Víte, proč jsou u nás tak často volby? Protože je pořád hodně lidí, co ještě nebyli nikam zvolený.“
To hovoří samo za sebe.
Abyste si nemysleli, že já jsem už úplně na všechno rezignoval, mně by se taky změna líbila. Politici, kteří by se nehádali. Kteří by neměli špatnou a nevysvětlenou minulost. Politici, kteří by plnili svoje sliby, a nehodlali jen čtyři roky koukat v opozici.
Líbili by se mi politici, kteří by měli v sobě tolik morální síly, aby řekli: „Hele, možná jsme mnozí z jiných stran, ale pojďme se dohodnout na tom, co je dobrý pro lidi tohoto státu a to odhlasujeme a budeme se k nim chovat slušně, a ne z nich dělat vovce!“
To by bylo krásný! Jenže je to utopie. V současném stavu nemožné. A já se obávám, že to ví i někteří demonstranti v mnoha městech právě teď volající po změně.
Není možná. Tahle doba má v sobě něco jako virus, který útočí na nejlepší lidské myšlenky a dává je do uzavřené kolonky nesplnitelné/směšné. Je virus, který nás sice nutí provolávat převratné myšlenky, ale sami víme, jak na nás směšně působí.
Musíme jinak. Musíme úplně jinak. A můžeme to dělat. Smiřte se s tím, že ke změně bude cesta strašně dlouhá, a že ji tedy neděláme pro sebe. Jak moc Vás musím prosit, abyste si uvědomili, že to zabere dlouhý časový úsek a první, kdo může z naší snahy těžit, budou až naše děti, možná.
Právě teď máme před sebou budoucí politiky, soudce, jiné státníky, všechny ty, kteří se oslovují jednotným oslovením excelence – jsou malí, někteří už tolik ne, ale pořád máme možnost jim ukázat, co je na téhle společnosti špatně a jak by se měli chovat k jiným dětem vedle sebe. Že ten největší se stará o to menšího, menší o toho ještě menšího a ten nejmenší se stará o broučky.
Tohle je naše demonstrace. Tohle je ta cesta. Tohle je ten hlas z náměstí. Hlas, jehož ozvěna se ozve za delší čas – ale ozve se. A je jen na nás, co potomci v té ozvěně uslyší.
