A kde tedy jsou ti komunisté?

Byl to jako blesk z čistého nebe, alespoň co se onoho prohlášení týče, jako by spadl a usadil se mezi námi a tvářil se seriózně jako podomní prodejce, co klepe u Vašich dveří a ještě si druhou rukou upravuje kravatu. Podle prohlášení polovina národa není nic jiného než komunisté a fašouni, a navíc v podobě prasat, co chrochtají a vezou na zádech jakousi osobu, jíž velebí a uctívají.

Že si někteří umělci nevidí do huby, vím dávno. Ani se není co divit. Být umělcem pro někoho znamená být vyzvednutý mezi elitu, a pokud je někdo vyzvednutý, tak zákonitě musel vystoupat kamsi nahoru a to nahoru znamená, že opustil něco obyčejného dole, a je proto něčím víc – jak prosté.

Bohužel se zapomíná na to, že být tam nahoře znamená mít i trochu zodpovědnosti sám za sebe. Netvrdím a nijak nevylučuji vlastní názor, ten je dokonce v některých situacích povinnost a ukázka vlastního charakteru, avšak právě takový názor by měl mít v sobě o něco víc rozumu, než by se tady dole očekávalo, a třeba mít i vzletnost, nadhled, a hlavně úroveň.

Pořád je nutné pro zachování pravdy dokola připomínat, že i někteří tam nahoře mají počátky vlastní kariéry v období, jež se sice jeví jako hodně dávno (dávno tolik, že někteří považují za nejlepší na ně zapomenout), ale pořád jsou s oním obdobím spojeni. Nikdo jim neodepírá talent, díky němuž jsou těmi nahoře, ale mně se to osobně neustále tluče s jejich tvrzením, že ona doba byla doba společenského temna, kdy studovali a pracovali političtí prominenti a jiným byla stejná možnost odepírána.

A pak je najednou všechno úplně jinak. Jako by se některá období mazala a raději se neoživovala, poněvadž vymazání skutečnosti více než skvěle napomáhá vytvoření nového postoje, s nímž je možné oslovit společnost a nebýt v "nepříznivé situaci" mnohým trnem v oku.

Přirozeně se mění člověk a jeho názory (a někteří si pro jistotu mění i minulost), to nepopírám, všichni se měníme a nejspíš i rosteme, avšak některá období by si měl alespoň sám dotyčný pro sebe pamatovat a být sám k sobě soudný, poněvadž vždycky se kolem Vás najde někdo, kdo si pamatuje také a může Vás vyvést z omylu.

Člověk by si myslel, že po dvaceti třech letech většina komunistů zmizela neznámo kam – jako by doba rudého temna ani neexistovala a po revoluci byly Čechy osídleny novou rasou, která přišla odjinud. A pokud se tady někdo z "přeživších" nalézal, vůbec neměl s režimem cokoliv společného a byl v disentu, provokoval a demonstroval a nikdy ani za nic před červenou hvězdou hlavu nesklonil a pořád stál jako svíčka a přijímal rány osudu – a nakonec přirozeně ustál. Jupí, jsem ale dobrej.

Hezky by se tomu věřilo, ale pravda to není. Víc jak dvacet let je dlouhá doba, ale není celou věčností, která zahladí veškeré stopy. Pořád tu budou, protože jsou v nás v podobě jizev, buď způsobenými někým jiným, nebo vyrytými vlastní rukou. A překrývat je hrubostí a plamennými projevy není nejlepší volbou. A to přestože ji dělají umělci, kteří si myslí, že jsou od nás na míle vzdálení, a že jim vlastně nerozumíme. Oni si myslí, že bychom jim měli maximálně tleskat a obdivně vzhlížet.

A držet hubu.