17. listopadu 89 jsem na Národní třídě nebyl

Já bych to zase tak neřešil, ale tuhle otázku o místě mi položil asi bejvalej fízl, protože od někoho jiného se to snad ani čekat nedá.

A já tedy na Národní třídě nebyl. A hned musím s pravdou ven, kde jsem tedy byl, aby jako nevznikly nějaké pochyby, že jsem byl tam, kde nebyl, a pak se ukázalo, že jsem tam byl, i když jsem tvrdil, že nebyl.

Bylo mi jedenáct a byl jsem na škole v přírodě. Aha, kámen úrazu, už nevím kde. Ale snad někde na Moravě. Vedle pavilónů s pokoji byla nádrž a ten čas už mrzlo a my jsme po ledu házeli ledové kousky, což se neukázalo jako nejlepší nápad, protože při večeři vlítnul do jídelny správce a začal řvát, že jsme pražská holota, poněvadž jsme dětem z okolí zkazili zimní bruslení. (Za pár dnů led roztál, takže děti z okolí dostali novou šanci).

Ale i tak jsme ten večer za trest přišli o vyprávění soudružky vychovatelky Beranové o pionýrech a jakémsi Timurovi, z čehož jsme byli smutní.

(Přirozeně, dá rozum, že mnoho mých spolužáků by na tomhle místě napsalo: zaplaťpánbů, že ta baba držela hubu, protože už tehdy v nás bilo srdce disidentů, a namísto vyprávění jsme na rádiích poslouchali Hlas Ameriky.)

Co se dělo v Praze, jsme se dozvěděli až o několik dnů později z televize. Povinně jsme se museli jít dívat na nějaké demonstrace, kde se pořád mluvilo a mluvilo, chvilku zpívalo, a zase mluvilo, a do toho skandovalo. Padala tam různá jména, a já si pamatuju, že jedno z nich bylo Palach. Kdo je Palach jsem nevěděl, ale když jsme přecházeli z pavilonu na pavilon přes asi desetimetrový dvorek (ano, zout, obléknout, obout, jít, zout, svléknout, odchod na pokoj), houknul jsem do davu "Ať žije Palach!" a soudružka Beranová mě obdařila káravým pohledem, který se mi nelíbil. Tohle asi byl začátek a konec mé revoluce.

Nikdo nemohl tušit, že o mnoho let později tady na blogu budu mít o Palachovi jiné mínění, ale tak to chodí.

Domů jsme se vraceli do svobodné Prahy, čemuž stejně nikdo z vrstevníků nerozuměl. My jsme spíš byli rádi, že odjíždíme z místa, kde se pořád přezouváme a kolem chodí chlápek, co pořád cedí skrze zuby: "Posraní Pražáci!"

Takže tím oznamuji, kde jsem se nacházel během listopadové demonstrace. Oznamuji to jen tak pro jistotu. Co kdybych byl někdy prezident – a strana poraženého kandidáta i po dvou letech od zvolení pořád nemohla porážku překousnout a v jednom kuse hledala na mě nějaký svinstvo.

Člověk nikdy neví. Přemysl Oráč z pole, já klidně z konečný na Kotlářce. Kdo ví?

Stejně by mě zajímalo, kdo v téhle chvíli víc rozvrací republiku. Prezident, o němž si můžete myslet cokoli, nebo ten, kdo mu pořád chce jenom škodit.