Proč jsem u Aktivní zálohy Armády ČR a proč bys tam měl být taky

Tenhle text má sloužit 2 skupinám lidí. V jedné jsou všichni ti, kteří byli z myšlenky jít do Aktivních záloh nadšení, přišlo jim to jako výborný nápad, ale pak ztratili elán. Zpohodlněli a našli problémy, kvůli kterým tam jít nemohli.

Ve druhé skupině jsem já. Sám. Když jsem se rozhodl podepsat smlouvu s Krajským vojenským velitelstvím Praha, uměl jsem výborně zdůvodnit, proč do toho jdu. „Říká se, že vojna udělá z kluků muže.“ „Někdo tuhle hroudu země bránit musí.“ „Chci zkusit, co zvládnu.“ Byly to skvělé odpovědi, ale po čase jsem zjistil, že mně samotnému nestačí. Že na složitou otázku vždycky existuje jednoduchá, jasná, krátká a špatná odpověď. A já musím najít jinou. Kromě těchhle krátkých vět mi zbyl už jen pocit, že to, co dělám, je správné. Teď, víc než měsíc po konci základního výcviku, už asi dokážu ten pocit popsat slovy. Proč tam teda jsem? Proč to dělám? A proč byste se ke mně měli připojit?

Přišel jsem na to, že ten pocit je strach z věcí, které můžou přijít. Je o šanci, že se jednou něco stane a já budu moci, díky tomu co mě naučili a čemu věřím, vystoupit z řady a udělat správnou věc. Věc, na kterou ostatní nemají odvahu.

 Začnu od toho nejbláznivějšího. Od událostí, které se nikdy nestanou. Co když jednou přiletí mimozemské lodě, co když se otevřou brány a z nich vylezou zelení mužíci, co se nás budou snažit zabít? Co kdybych byl ten člověk, co zbyl s jedním granátem u brány, kterou by mohl zničit? Je to bláznivé, ale co když díky tomu, že nás bylo právě o jednoho víc, že jsme je zdrželi o vteřinu navíc, uteče vědec, který později vynalezne cosi, co zachrání polovinu světa?

Jsou tu i reálnější možnosti. I do střední Evropy může přijít válka. Možná, že budou nepřátelé, ať už budou odkudkoli, postupovat a my je právě tady zastavíme. Na Karlově mostě, na Vinohradech, v Libni, zastavíme je a odrazíme tam, odkud přišli. A naši kamarádi beze zbraní budou žít. Nepravděpodobné? Asi ano. Ale kolikrát už Praha poznala válku? A naposled? 60 let není zas tak moc.

Můžou přijít sociální bouře. Lidé, kteří dneska chodí mezi námi, podlehnou. Ztratí dobrý úsudek a začnou dělat věci, na které by dneska neměli ani pomyšlení. Kolikrát se to stalo? Za posledních 100 let? A kdo je zastaví? Kluci s hip hopovým kšiltem sedící na lavičce v Holešovicích? Nikdo to dělat nechce, ale někdo to dělat musí.

Říká se, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Tím, že člověk vstoupí do Aktivní zálohy, se nestane hrdinou. Ukáže ale, že není lhostejný a že je připravený převzít odpovědnost nejen za sebe, ale i za svoji zemi. Za svoje okolí. Pokud tohle chcete, je potřeba někdy vypnout hlavu, nemyslet na malichernosti a udělat, co je správné. Není to o hrdinství, je to o odpovědnosti. Když nesete ty zatraceně těžká nosítka, na kterých leží kluk, co nemůže běhat, nemyslíte na to, jak pomůžete svoji zemi, jak ze sebe uděláte chlapa. Myslíte na to, jak se se svoji jednotkou co nejrychleji dostat domů. Koukáte, jestli ten vedle ještě může a kdo by ho mohl vystřídat… Možná si myslíte, že jsou to nesmysly. Mimozemšťani nejsou, války nebudou, lidi jsou dobří, špatné věci se nedějí a já jsem šílenec. Je možné, že máte pravdu. Moje služba bude k ničemu a já spokojeně umřu, aniž bych čemukoli pomohl a cokoli zachránil. Byl bych za to rád. Možná se ale někdy něco stane a pomoc bude potřeba. A v tu chvíli nechci sedět skrčený v koutě a nadávat na osud. Jestli existuje šance, že si vzpomenu na to, co je správné, až půjdu kolem domu, ve kterém hoří byt, že si vzpomenu, až půjdu kolem člověka, který upadl na silnici a řítí se na něj auto, jestli si na to vzpomenu, až uvidím dítě ztracené v obchodním centru, pak budu vědět, že to celé za to stálo.