Někdy bych si to se školáky vyměnila… Vyměnila?

Školní rok začal a s ním přišla i má každoroční úvaha, jestli nebylo lepší a jednodušší chodit do školy a nic dalšího neřešit. Jenže, je to opravdu tak, že školáci mají méně starostí než dospělí?

Když jsem ráno, jako již tradičně, pozorovala žižkovské školáky, jak se hrnou (či šinou) k prvnímu školnímu dni, přepadla mě obvyklá vlna nostalgie. Pohled na prvňáčky, kteří se drží maminky, tatínka nebo jiného doprovodu za ruku, a na posvátnou školní půdu vstupují plni očekávání, napětí a rozechvění, je až dojemný. Vedle nich „staří“ mazáci, co už to všechno znají, na první školní den si nenesou nic než peněženku a telefon v kapse (dárek pro paní učitelku už je dávno „trapnej“). Ti si před školou dají placáka se spolužáky a do školy sice také vstupují s rozechvěním, leč zcela jiného druhu. Přemýšlejí, jestli za tu první chvilku ve škole stihnou všechny pozdravit, povyprávět zážitky z prázdnin a domluvit se, kam půjdou hned po skončení s kamarády na zmrzlinu (prosím, nechte mi tu představu, že osmáci a deváťáci stále ještě míří na zmrzlinu).

Každoročně přemýšlím, jestli jsme to tehdy ve škole neměli všechno snadnější. Jedinou starostí byly dobré známky, domácí úkoly a legrace s kamarády. A doma možná drobná pomoc s úklidem či jinou domácí prací. O všechno ostatní se postarali rodiče. Jako dospělí musíme řešit mimo práce mnohé další problémy. Potřebujeme vydělat peníze, abychom mohli platit účty, smlouváme pojištění, sháníme, co bude k večeři, uklízíme, pereme. A ti z nás, co už jsou rodiči, navíc řeší všechny ty starosti spojené s dětmi, potažmo školáky. Vždycky se začátkem nového školního roku tedy přemýšlím, jestli bych si to nechtěla občas s nějakým školním dítětem vyměnit, a oprostit se od těch každodenností, co se na mě hrnou.

Ruku na srdce, chtěla (a vy taky, nezapírejte). Ráda bych řešila, kde se potkají vlaky, když jeden vyjede z místa A a druhý z B a každý jede jinak rychle. Připomněla bych si to nadšení, když jsem v čítance objevila úryvek knihy, kterou jsem si pak chtěla dočíst, a prolézala knihovny, abych ji sehnala. Skočila bych si na tu zmrzlinu s lidmi, kteří se mi za roky od školy vypařili ze života. Chtěla bych také znovu vidět hrdost v očích svých rodičů, když jsem konečně pokořila svou matematickou blbost a přinesla dobrou známku. To všechno bych chtěla, ale možná tak na pár dní.

Čas je totiž neuvěřitelný a jak běží, obrušuje vzpomínky do krásné, až romantické podoby. Ani ve škole nebyly všechny dny zalité sluncem a pohodou, školáci se také stresují, něco je bolí, možná jim někdo ubližuje. Prožívají svá vlastní malá i velká dramata, stejně jako my nyní v zaměstnání či vztazích. Probojovat se všemi školními léty občas není med, i když se to nám dospělým zdá jako podružné problémy. Krásné je, že jakmile už jste pár let od školy (nebo skoro dvacet jako já), škola a dospívání se vám obvykle slije do příjemné skvrny, na niž rádi vzpomínáte.

Zřejmě to tak má být. Abychom se naučili prát s těmi „velkými“ dospěláckými starostmi, musíme si projít školou. Ta možná přináší menší, ale i my jsme jako děti menší, takže někdy nám i drobnosti přijdou neřešitelné. Takže ano, každý rok bych si to vyměnila, a ráda šla s rodiči za ruku do školy (místo, abych řešila, že mi dali v práci výpověď, či jak zaplatím účet za plyn), ale za chvíli mě to zase přejde. A s radostí se vrhnu do bankovnictví a zaplatím ten plyn s úlevou, že nemusím počítat exponenciální rovnici.

Proto buďte na své školáky hodní a vlídní, i když občas udělají botu nebo přinesou špatnou známku. Ať mají šanci si školu užít a pak na ni také nostalgicky vzpomínat a závidět další generaci školáků jejich první školní den.

Hezký první školní den všem!