Jak jsme kempovali

Kempy v dešti a horkém slunci, rozvod u stavění stanu a jiné radosti, číhající při oblíbené bohulibé dovolené. Aneb, taky si vždycky říkáte, proč jsme to zas udělali a… kdy pojedeme znovu?

Nikdy jsme s mužem nebyli právě prototypem trampů. Chatařů a chalupářů možná, ale nad tím by si pravověrný tramp či vodák s nechutí odplivl. Přesto se čas od času (tak jednou do roka, zřejmě, abychom měli možnost do dalšího roku milosrdně zapomenout) necháme přesvědčit, že kempování a jiná přírodní zábava jsou tím nejlepším trávením víkendu, jaké snad na světě existuje. Ráda bych si představovala, že u vás doma to probíhá přibližně podobně jako u nás (snad mi tu bláznivou představu nepokazíte). Takže jdeme na to…

Den D se blíží, nadšeně tedy začnete hrabat ve skříních, kredencích a postelích, abyste našli všechno krásné vybavení, co jste si během let pořídili. A každý rok pořídíte také něco nového, neboť právě to vám minule přeci hrozně chybělo. Zároveň si představujete tu romantiku, sezení u ohně, hledění do očí, opékání buřtů a láskyplná objetí v intimitě stanu. Zabalíte si tak kvalitně, že při odnosu do auta to vypadá jako solidní stěhování národů, a jede se.

Celí rozjaření dorazíte do kempu, pozdravíte se s přáteli, a s úlevou doznáte, že také oni mají s sebou zřejmě veškerý svůj majetek. Zvlášť ti, kteří disponují jedním či více dětmi. Zhodnotíte, že jste přijeli včas a počasí drží, takže s partnerskou pomocí (abyste z kufru nevysypali víc, než je nutné) vyhrábnete peněženku a jde se na pivo.

U kelímku nebo půllitru si vyprávíte, co se komu stalo nového, že ty děti jsou roztomilejší než vloni, a přitom posloucháte, že vyplouvá loď John B., Frankie Dlouhán byl veselej kluk a vodáckou holku je velmi rozumné si navěky nechat. Mezitím padne na kemp tma a nastává nejvhodnější doba vybalit stan, abyste měli kam hlavu složit. Nejdřív samozřejmě dojde na oblíbenou kempovací výzvu, protože cestou k místu vašeho budoucího improvizovaného přístřeší jistě uděláte několik parakotoulů přes napínací šňůry již stojících stanů.

Nemyslete si, takové stavění stanu je lepší prubířský kámen vztahu než covidový lockdown. Pokud se u toho neprobodnete pohledem, tyčkou ani stanovým kolíkem, pravděpodobně už vás od sebe nikdo nedostane ani párem volů. Čím více prší nebo je větší tma, tím je to zábavnější, a tím vyšší je hladina adrenalinu obou stavěčů. Nakonec to ale zvládnete, protože jste strašně šikovní (kterýmžto tvrzením vás aspoň jeden z kamarádů povzbudí). Strčíte tyče, kam patří, přehodíte všechny předmětné plachty, celty i jiné propriety, a stan vypnete tak, že by ho neodnesla ani Katrina. Naházíte karimatky, spacáky, půlnoční svačinku, pití, kapesníky, no prostě z obyčejného stanu uděláte pořádný bejvák.

Další zábava přichází s nocí, kterou toužíte strávit v něžném objetí, spacáky šustí, karimatka vrže a od řeky občas zakuňká žába. Realita spíš vypadá jako tortura na skřipci nebo podobném středověkém nástroji. Z ležení na zemi (pardon, ultrahypertermo několikavrstvé karimatce, kterou jste si na to letos koupili) máte hnutou krční páteř, díru v boku od kořene, kterého jste si při stavění nevšimli, a podvrtnutý kotník od té díry, na kterou jste si přímo postavili předsíňku. A jste-li jako my dva s mužem, máte k tomu ještě solidní záchvat smíchu a řadu plánů, co všechno si zase musíte nakoupit, abyste už prostě jednou, sakrafix, spali pohodlně. Ráno to navíc v okolních stanech vypadá, že ostatní mají uvnitř kouzelné poníky nebo beránky, kteří je celou noc nadnášeli. Pánové se protáhnou, připraveni skály lámat, dámy vylezou na světlo boží rovnou nalíčené a načesané, voňavé a v očekávání věcí příštích. Takže čapnete kartáček a jdete s tím aspoň trochu něco udělat, ať se za vás na výletě nestydí.

Výlety jsou samozřejmě nedílnou součástí podobných potlachů. Jelikož jste v přírodě, jedná se většinou o vybranou sportovní aktivitu, splutí části řeky či návštěvu nějaké blízké pamětihodnosti, ať už přírodní či vzniklé lidskou rukou. Zde většinou hrají prim ti přátelé, kteří byli obdarováni potomky. Vy dva to zpovzdálí více či méně pobaveně (možná vyděšeně) pozorujete a z plna hrdla si libujete, že máte šanci si v restauraci na obědě vybrat jídlo bez toho, abyste museli třikrát přizabít dceru či syna (nebo oba). Z lodi můžete vyklopit jen sami sebe navzájem a neutopíte žádný živý porcelán. A v zámku či hradu nemusíte nikoho vyndávat z brnění, odpovídat na tisíc dotazů a platit za případné škody. Dobře vám radím, užijte si to, dokud máte tu možnost.

Všechno hezké však musí jednou skončit, takže přichází den odjezdu. Většinou je to den nejteplejší, vy jste příjemně unaveni z výletování, opékání buřtů a jiných kratochvílí, které se vám skutečně nakonec podařilo splnit. A nikdy se vám nechce opustit tu družnou skupinu, ten pomíjivý pocit, že realita neexistuje, ten sladký čas pouhého bytí. Nic naplat, někdo zavelí k ústupu a už to jede lavinovým efektem. Než byste řekli švec, nezbyde po vás nic než několik pytlů s odpadky.

A tak se naposledy slastně rozhlédnete, oddychnete si, že jste do kufru narvali všechno, včetně pár nalezených stanových kolíků navíc (ty se vždycky hodí), a šťastně ho zaklapnete. Políbíte kamarády, políbíte dokonce i kamarády kamarádů, co jste v pátek odpoledne viděli prvně, protože dobrodružství a adrenalin spojuje. Zamáváte si a plni dojmů vyrazíte vstříc vlastní měkké posteli (které po příjezdu svatosvatě slíbíte, že už ji nikdy neopustíte).

Po návratu domů začne druhé kolo. Opět vybalíte všechno, co jste v kempu tak pracně dostávali do auta. Rozprostřete stan, aby konečně doschnul, vyženete všechny zbylé mravence a vysypete asi šest kilo písku. Roztáhnete spacáky, aby vyvětraly, takže nezávislý návštěvník by řekl, že jste se definitivně pomátli a stanujete v obýváku (nebo v ložnici, podle toho, kde ten cirkus méně překáží). Vyházíte z tašek veškeré oblečení a hodíte ho na obrovskou hromadu u pračky. Ne, nepočítejte s tím, že nepoužité půjde vrátit do skříně. Všechno prádlo smrdí, jako byste v něm dělali výpady 24 hodin v kuse. Kempujete-li u vody, rozpoznáte i vůni nějakého toho pstruha či jiné rybiny. Na závěr sebou praštíte na gauč a svorně si přísaháte, že tohle už prostě nikdy víc.

Tím ale příběh nekončí, asi tak po třech dnech, když máte konečně dopráno a sbalené spacáky, přichází hodinová maturita (po které jdete opláchnout těch 12 litrů, které jste vypotili) ze skládání zatroleného přenosného obydlí do fusaku. Buď tam dostanete celty, ale ani jednu tyčku, nebo naopak. Ale asi za hodinu je všechno konečně zpět v pytli a vy vítězoslavně ve vaně. No, a přibližně do roka a do dne už vás zase svrbí prsty a ponoukáte kamarády – kam pojedeme letos?!

Vzkaz pro všechny milovníky trampování, vodáctví a kempování (a především pro naše kamarády): Berte článek jako nadsázku a povzdech nad vlastním podceněním kvalitní přípravy. Podnikáme podobná dobrodružství rádi a s láskou, jen si ale vážně musíme na příští rok koupit nafukovací matraci (nebo raději tři).