Chvála krásné řeči

Jakoby, v současné době se snažíme hovořit i psát prostě moderně. Jsme cool, free a všichni víme, o čem to je. Přemýšlíme, jak komunikovat kdekterou informaci našim blízkým či zákazníkům. Na další action jsme ready a jednomu se chce z plných plic zvolat: "Ty vole, to si ze mě snad děláte srandu?!"

Uhodli jste, řeč bude o nešvaru, který se rozmohl v našich luzných luzích a hájích. Prznění krásného jazyka se koná dnes a denně. Používání zástupů cizích slov, neschopnost skloňovat číslovky i obyčejná slova, přechylování ženských jmen do bezvědomí, vkládání vaty do psaného i mluveného projevu a v neposlední řadě gramatické chyby. Zkuste si sednout na půlhodiny do tramvaje nebo před televizi a nestačíte se divit, co všechno se dozvíte.

Samozřejmě souhlasím s vývojem, vznikem nových slov a přirozeným posunem řeči, považuji to dokonce za osvěžující. Ano, také občas zajdu na drink, napíšu si to do list, pochválím divadlu dobrý špíl a pošlu agentuře report. Někdy je jednoduše pohodlnější a příhodnější použít cizí vyjádření než pojem česky opisovat. Děláte to taky, přiznejte se.

Problém vidím ale v míře takové pohodlnosti. Když pracujete na nádraží nebo letišti a potkáváte celý den cizince, mluvíte pak i doma mixem angličtiny, němčiny a bůhvíčeho ještě? Stejně tak některé sportovní přenosy už dnes můžete sledovat jen se slovníkem. Třeba snowboarding nebo akrobatické lyžování bez něj rozhodně nezvládnete.

Živí mě reklama a propagace, takže se občas dovzdělávám z různých zdrojů. Nedávno jsem sledovala seminář (pardon, sledovala jsem ho na webu, takže webinář) na téma sociální sítě. Přednášející hýřili optimismem a odbornými výrazy, sledovali reach, plnili efbí stránku best contentem a toužili po spokojeném audience. Na své addky měli dobrý budget a celkově zářili spokojeností. Já rovněž, když jsem si dohledala všechna slova a pochopila, o čem je vlastně řeč. Samozřejmě přeháním… některá slova jsem pochopila z kontextu.

Stejně tak jsem občas zoufalá při sledování televize či poslechu rozhlasu. No řekněte, neuvrhlo by vás v zoufalství například, že dvěma tisícům vojákům vyplatí nějaký příplatek? Také zbožňuji jednoho nejmenovaného sportovního komentátora, používajícího mezi slovy jakýsi podivný přídech, jenž ale ve finále divák slyší jako dokonale znělé písmeno „A“. Čímž pádem mu třeba ze jména Ole Einar Bjorndalen vychází zcela podivné Ole a Einar Bjorndalen. Kolik že těch chlapíků ke startu stíhačky nastupuje?!

Chyby v tisku jsou přímo báječné. Udržují mě v kondici, většinou mám pak chuť vzít monitor (ano, i já čtu noviny online) a zahodit ho za trest do kouta. Nejpikantnější jsou různé tvary slova výjimečný a výjimka, většinou potvrzující pravidlo, že na čtenáře je nahlíženo jako na spotřebitele, který nad tím, co čte, přeci nepotřebuje přemýšlet. Hlavně, že ví, komu hrozí rakovina, kdo se právě smutně rozešel s partnerem a která místní veličina se zůčastnila významné události.

Poslední laskominou, a opravdovým majstrštykem prznitelů českého jazyka, je vkládání vaty do mluveného i tištěného projevu. Tím se vracím na začátek… Víte, o čem to je, když se jakoby věty plní napůl dejmetomu nesmyslnými vklady, že jo? Pak to totiž prostě tak trochu vypadá, že mluvčí/pisatel absolutně přesně neví, co chtěl sdělit a potřebuje si slovní vatou vytvořit čas na vymyšlení další věty. To už mnohem raději v tramvaji uslyším dva, co se titulují třikrát do minuty „ty vole“, než abych kvůli prázdnému „jakoby“ neslyšela obsah rozhovoru.

Slavní čeští a českoslovenští mistři slova i národní obroditelé uplynulých století by se možná zvědavě zahleděli do dnešních knih, slohu, jenž používáme. S chutí by užívali nových slovních spojení, protože mnozí z nich byli již ve své době velmi pokrokoví, takže by vývoji fandili. Ale pevně doufám, že by tiše a zoufale zvraceli nad všemi jakobíny, frikulíny a podobnými „vyjímečnými“ experty.