Nedělní deprese

… moc ráda jsem či četla v jednom magazínu pravidelnou rubriku, jak si zajímaví  či slavní lidé užívají víkendu. Říkala jsem si, co bych asi tak napsala já, kdyby to někoho zajímalo?

Největším labůžem je  po probuzení sáhnout po knížce na nočním stolku a  začíst se do příběhu. Pak teprve koupelna a stále v županu dlouhááááááááá snídaně  za pročítání různých časopisů a  novin, v čemž pokračuji i po přesunu do pohodlného křesla, odkud občas zvednu oči a zbůhdarma se zakoukám  z okna – pokocháníčko se. Pak  se vláčně nastartuji a buď následuje nějaká svátečnější aktivita - třeba výstava, procházka, kurz rukodíla či  sport…, což je ale zakončeno praktickou činností, jakou je nákup surovin na obě dvě  víkendové obědo-večeře, tedy víkendové jídlo kolem 17. hodiny, dřív se to nestíhá.  Největším luxusem je, když se svalím s knížkou na gauč a čtu a čtu až do usnutí. Přiznávám, že to se mi zadaří jen v čase volna kolem vánočních svátků.

Sobotu a nedělní ráno si užívám, ale pak…. -  to už začnu pokukovat po hromádkách na psacím stole a vím,  že  se co nejdříve ozvou  vyčítavým hláskem. Hromádky v sobě skrývají pelmel různých papírků, na které si během týdne v kalupu a stresu zapisuji, co vše musím udělat o víkendu.  Jako třeba zapsat do kalendáře objednání k zubaři, přesadit kytku, protože hnije, na pomačkané účtence je vykřičník za větou vyměnit baterie v budíku,  na kousku utrženého z novin je  rychlou rukou napsáno – že to skoro  po sobě  ani nepřečtu - přišít utržené knoflíky, ve středu po půlnoci zase vznikl papírek s poznámkou -  zkrátit kalhoty (to když mi celý den   nohavice od džín nasávaly mokro z chodníků)  …..   a nad tím vším se tyčí desky s anglickými slovíčky z minulé hodiny, prostě  všechny odložené restíky  všedních dnů. V nedělní poledne chodím kolem hromádek s resty po špičkách, abych je nevzbudila – pořád si pevně držím víkendový nespěchací čas – je tak příjemný. Po patnácté hodině už nastupují nedělní deprese, ale já stále statečně popírám realitu restů z minulých dnů. Zato po sedmnácté hodině už popírání nefunguje a já depresním o stošest. V této fázi dovedu na sebe nahrnout nejen resty z minulého týdne ale  také všechny  resty za celý můj život. Takže nevím, co dřív – jestli se mám začít učit čínsky nebo došít deset let rozešitou sukni či rozjet projekt na podporu žížal ve středních Čechách.

Dneska jsem napsala příspěvek do svého blogu.