Rozhovor voskové figuríny

Před pár měsíci jsem náhodou našla pár starých básniček.

 Celou tu dobu ležely ve stole, uklizené ve spodním šuplíku, přikryté haldou papírů. Dvacet let! Kdo by tomu věřil...

 Připomínají mi staré rodinné fotografie. Jednou za čas je s tetou vytáhneme, procházíme jednu za druhou a smějeme se nad nimi. Smíchy brečíme u té, na které je celá naše rodina zachycena v okamžiku, kdy to nikdo nečekal. Asi to znáte- každý se tváří jak … no prostě, je to opravdová vychytávka. 

 Pokud se nad mými básničkami zasmějete, budu víc než ráda. Ostatně, psala jsem je v deseti letech, takže nečekejte žádného druhého Máchu.

Rozhovor voskové figuríny 

Nepřemýšlím, jsem vosková figura,

neumím říci slova,

nemyslím, že jsem vosková,

však co se za slova schová?

Stojím tu hodiny nehnutě,

neřeknu ani slova,

ve vitríně stojím nehnutě,

hadrová plachta mě schová.

Stojím tu, vosková figura,

nemrkám- to vám snad stačí,

studeně hledím do dálky,

kovový špendlík mě tlačí.

Očima mířím do dálky,

 a přesto vůbec nic nevidím,

nahatá vosková figura

a za to se, pánové, nestydím!