Móda šitá v potu a krvi

Již delší dobu se snažím vyřešit otázku etické módy. Kde nalézt oblečení z bio nebo alternativních přírodních materiálů, které je “nositelné” a  finančně dostupné?

  Někteří to řeší nakupováním u  místních návrhářů. Když si například koupím sako od Kláry Nademlýnské, budu je pravděpodobně nosit několik let, protože je kvalitně šité a má nadčasový střih. A proto, že bylo ušito v Čechách a ne v rozvojové zemi, předpokládám, že české krejčové dostávají odpovídající mzdu a v dílně nepracují děti. Jenže kolik z nás si může dovolit u českých návrhářů nakupovat? 

  Ve Švýcarsku nabízí finančně dostupné a nositelné oblečení a textilie pro domácnost z organické bavlny např. obchodní dům COOP, MANOR, MIGROS a módní firma Switcher. Z módních firem, které jsou i v Čechách, má ve svém sortimentu výrobky z biobavlny např. H&M, Marks&Spencer, Zara, Levi´s, Marc O´Polo.  Burton nově nabízí trička z materiálů vyrobeného z PET láhví a Quiksilver zase řadu "Eco Frindly".  Z českých firem je zajímavá značka Fugu, jejíž výrobky jsou šity ve "sweatshop-free" a fairtrade dílnách a používá i biobavlnu. 

  To, že je "eco-hic" v módě potvrdila přehlídka "FutureFashion", která se v únoru tohoto roku konala na New Yorském týdnu módy. Světoznámí návrháři předvedli, že ekologie a móda jdou dohromady. YSL, Narcisco Rodriguez, Versace, Stella McCartney a další, vytvořili nositelnou "eco-couture" z materiálů jako je např. organická bavlna, vlna, konopí, hedvábí, sasawashi ( tkanina z bambusu), vlákno piña ( výtažek z ananasu) a bioplast. 

Opravdu se móda hodlá vydat novým směrem nebo se jedná pouze o vypočítavou reakci na rostoucí popularitu ekologického hnutí? V zahraničí se mnoho firem věnuje pouze ekologické módě-např. Veja vyrábí tenisky z biobavlny, přírodního latexu a ekologické kůže, Linda Loudermilk luxusní oblečení, Kuyichi fairtrade džíny z biobavlny a GreenKnickers fairtrade spodní prádlo z biobavlny. 

Jenže u většiny firem, které  začaly prodávat oblečení z biobavlny, tvoří i nadále 2/3 jejich sortimentu neekologické výrobky. Nejen, že nejsou vyrobeny z organických materiálů, ale ne každý, kdo se na jejich výrobě podílí, je spravedlivě odměněn. Nemluvím jen o dělníkách a dělnicích v rozvojových zemích, kteří sbírají bavlnu a pracují v továrnách- mám na mysli děti. 

  Podle Bhuwana Ribhu, právníka organizace “Global March Against Child Labour”, která se odhalováním dětské práce zabývá, je téměř nemožné ji odhalit. Před policejním zásahem jsou majitelé dílen často varováni předem a stihnou se dětí zbavit nebo je schovat. Boj za odhalení dětské práce je nebezpečný i pro novináře a aktivisty- několik jich už bylo zabito. Z tohoto důvodu nebylo mnoho světově známých značek, které používají "problematické" subdodavatele, dosud odhaleno. I přesto se podařilo zjistit, že dětskou práci používali subdodavatelé zásobící Otto-Heine, Gap, Esprit a Brity oblíbený Primark.

  Před pár měsíci vysílala BBC3 dokument “Blood, Sweat and T-shirts”.  Skupina 6 mladých Britů a Britek závislých na levném “trendy” oblečení se vydá na měsíc do Indie, aby zjistila, jak se  oblečení skutečně vyrábí. Budou pracovat v továrnách, které šijí oblečení pro britskou “high street”[1]. Pracují za stejnou mzdu a ve stejných podmínkách jako indičtí dělníci. Dokonce i s dělníky bydlí.

  Začnou v lepší továrně v Novém Dillí, která šije pro značky jako je H&M, Gap, French Connection, Calvin Klein, Zara a Marks&Spencer. Nekvalifikované dělnice si zde vydělají až 150 rupií denně( necelých 1,50₤=  míň jak 50 Kč), což stačí tak akorát na základní živobytí. Dělníci bydlí v domě s jedinou místností, bez plynu a tekoucí vody.

  Poté se Britové přesunou do předměstí Dillí, kde pracují pro subdodavatele, který vyrábí levné oblečení pro britské velkoobchodníky. V dílně není klimatizace a 20 dělníků se dělí o jeden venkovní záchod. Dělníci si mohou vydělat až 200 rupií denně- pracují od soumraku do úsvitu( více jak 15 hodin denně) a spí v dílně na zemi. Marže subdodavatele je 40 rupií za položku( dělníci dostávají až 12 rupií/položku). 

  Na začátku následujícího týdne jedou vlakem( 3.třídou) 600km na západ na indický venkov, kde budou pracovat na polích s bavlnou. Průměrně si sezónní dělníci, kteří pracují jako sběrači surové bavlny, vydělají 100 rupií denně. Po dni stráveném na poli se Britové přesunou do mlýna na bavlnu. Zde se surová bavlna čistí a zpracovává do žoků( jeden váží půl tuny).   

  Poslední týden stráví v Bombaji, kde pracují v zapadlých dílnách v Dharivi- největší asijský slum. Přestože je dětská práce zakázána( zaměstnavatel může být pokutován až do výše 20.000 rupií), mnoho dílen děti zaměstnává. Je totiž velmi těžké věk dítěte dokázat- děti nemají rodný list a pochází ze vzdálených vesnic odkud je samy jejich rodiče poslali do Bombaje pracovat.  

  Ve slumu dělníci pracují téměř každý den 10-14 hodin denně, vydělají si až 250 rupií za den. Britové se setkají s vedoucím neziskové organizace, která bojuje proti dětské práci a navštíví dětský dům a školu, kterou navštěvují zachráněné děti nalezené v dílnách. Jejich průměrný věk je 9-12 let. Například jeden chlapec byl zachráněn z dílny, kde ho majitel bil a mučil( svázal ho a pověsil, nalil na něj cukrovou vodu a počkal až chlapce mouchy a mravenci pokoušou). 

  Na Brity má poslední zastávka největší vliv. Po návratu domů se začnou hlouběji zabývat tím, odkud jejich oblečení pochází a zda módní firmy najímají subdodavatele, kteří nezaměstnávají děti. 

  Když i samotní odborníci tvrdí, že je těžké dětskou práci odhalit, jak máme my,  normální spotřebitelé,  zjistit, zda naše oblíbená módní firma nevědomky nepoužívá subdodavatele, který porušuje pravidla? Stačí prohlížet štítky a odmítat oblečení vyrobené v Číně, Maroku, Bangladéši, Indii a dalších rozvojových zemích, které jsou známé zneužíváním dětské práce? Nebo nakupovat fairtrade, bio-oblečení na internetu od oficiálně certifikovaných společností? Ne každý má na to čas a peníze. Zbývá nám tedy nakupovat konfekci jen u českých značek, které šijí v Česku, jako je např. v OP Prostějov? 

  Nejlepší je asi zlatá střední cesta: nakupovat s rozumem a zaměřit se na kvalitnější oblečení, než na to, které po pár nošeních vyhodíme. Ne každý nakupuje bio a fairtrade potraviny, ale oblečení nakupujeme všichni. Proto i taková maličkost, jako triko z bio bavlny nebo jiný fairtrade výrobek může mít dalekosáhlý význam:-)

[1] Tzn. pro módní obchody, které jsou na hlavní třídě.